Sebrala jsem se.

Tedy v rámci možností. Stále jsem ležela zraněně, upadle a bolestně v ledové náruči neopětované lásky.

Ano.

Milovala jsem ho. Miluji ho. a pořád budu.

Jenže on mne nikoli. To já doufala. Vkládala do našeho vztahu plané naděje a tužby. To já byla ta naivní, pitomá...

"Teď..." až po notné chvíli zareagoval na mou otázku.

Mlčela jsem a čekala, co řekne nebo udělá...

Nic. Pořád stál. Svým tělem těsně u toho mého. Dýchal mi za ucho a rukama mne objímal. A já také stála. Nechtěla jsem se od něj odloučit. Přestat cítit ten pocit přímé blízkosti druhého člověka.

Jeho teplo, vůni, dech...

Vallerie Lejsková se změnila. Ano. Bylo to tak. Změnila jsem se, poněvadž mne změnil on. Tomáš Matoha. První člověk, jenž si všimnul, že existuji. První člověk, který se mnou dobrovolně mluvil a nikdo a nic ho k tomu nenutil...

První člověk, kterému jsme za něco stála.

Dny, týdny prosezené ve společnosti svačiny jeho osoby byli nejkrásnějšími v mém

Nastalo ráno. Poznala jsem to podle toho, že babička vstala a rachotila v kuchyni. Celou noc jsem byla vzbuzená. I kdybych chtěla sebevíc usnout, což nebyl ten případ, neusla jsem. Ani mi to nevadilo.

Ležela jsem se zavřenýma očima a poslouchala Fredyho. Pobíhal po pokoji, šťasten svou volností, si užíval. Záviděla jsem mu to. Tu bezstarostnost, tu naivní radost