Jako na povel jsme od sebe odskočili.

Do pokoje se vřítila sestřička, vypadala jako přejetá parním válcem. Vlasy, které normálně nosila pevně utažené jí poletovaly do stran. Oči vykulené, takže při pohledu na naši dvojci je už více vykulit nemohla. Jen jí poklesla čelist.

"Proboha uhněte, ženská jedna střelená!” uslyšela jsem mužský hlas a teď

Jeremiáš měl pravdu. Záda se opravdu začla hojit a s každým dnem, kdy mi je sestřička chválila se moje nálada zlepšovala. Velký podíl si však mohl připsat i Jeremiáš, poněvadž to byl on, kdo se mnou ve vojenské nemocnici strávil následující dva týdny. Připadalo mi, že už ho znám věky. Rozumněli jsme si někdy i beze slov. Shodovali jsme se v názorech na politiku, války a dokonce

"To by snad udělal každý,” řekla jsem a lehce se začervenala.

"To by teda neudělal každý!” odporoval "voják”, který se mi už představil jako seržant Jeremiáš Zsolt. Takže jsem se v odhadu vojáka trošku, ale opravdu jenom trošku spletla (asi o deset hodností).

"Neříkejte mi, že by každou učitelku napadlo, že může morseovou

Zima. Mrzly mi prsty u nohou. Ne, nemrzly, jen byly chladné. Nadechla jsem se. hrudník něco svíralo. Pokusila jsem se znovu do plic vpustit vzduch. Moc to nešlo. Nervózně jsem s sebou zavrtěla a zvedla ruku. Byla hrozně těžká. Nasměrovala jsem ji ke tváři a protřela si oči. Malátně, pomalu jsem zamžourala na bílou stěnu naproti. No, bílá se nazvat nedala, spíš zešedlá, možná trochu

"Sedmdesát,” počítal hlasitě Punker.

"Zastav!” zarazil ho Fredy a přistoupil ke mně, ležící zkrvácené na zemi před bednou.

Sklonil se a kopnutím mne otočil k sobě čelem.

"Tak co kočičko? Budeš už hodná?”