Jenže já se v ní pořádně vyráchala...

Jsou to maličkosti.
Takový pocit prázdna. Takový tlak na hrudi. Možná na srdci?
Bolest to není. Jen takové podivné... něco. Něco, co mi ve slabých chvilkách stáhne hrdlo. Něco, co nebolí, ale co má k bolesti blíž, než k čemukoli jinému. Je to melancholie a vzpomínky, které mě vždycky nanovo vrátí do těch letních večerů...

Hloupý kartáč na vlasy, na který jsem dnes narazila v Kauflandu. Tentýž kartář, který jsem 500 kilometrů na jih koupila, ozdobila nevkusně růžovou mašlí a darovala...

Nevinná písnička, která vyvolá tolik pocitů, tolik vjemů, tolik...

Pantofle s Hello Kity na nohou nějaké střelené puberťačky, které připomenou malou holčičku.

Rop Pope! Proklínám tohoto zpěváka, protože je to on, kdo mě poslední dny udržuje ve světě sladkých vzpomínek... A nemůžu se odtrhnout ani od něj, ani od nich a už vůbec ne od něj!

Letní láska se tomu říkat nedá. Samozřejmě že ne. Na to jsem příliš realistická a bohužel i sarkastická. Bylo tam příliš ale. Příliš věcí, které se rozumem nedaly přehlédnout. Příliš věcí, nad kterými se vrtí hlavou a příliš věcí, které vzbuzují údiv. Příliš věcí, které bych neměla, a které by neměl hlavně on... Ale kdybych byla víc... trošičku, malilinko víc naivní, hloupá a dovolila si ten přežitek se vznášet pár stop nad zemí - ano, pak by to byla letní láska jako dělaná.

Ti nejlepší jsou většinou zadaní,
a když je nepřebereš,
tak je nemáš...

... měla bych zveřejnit něco příslušně přeslazeného

Nějak jsem celý dnešní den byla trochu mimo to velké zaláskované puff a srdíčka všude okolo. Věděla jsem, že Valentýn je, ale prostě... jsem si to nevzala tolik k srdci - tzn., že jsem se prostě neutápěla v depresi, že mi jaksi nikdo nepopřál anebo se nepokoušela nabalit kohosi, když už bylo pět po dvanácté. Prostě byl Valentýn a já jsem měla dobrou náladu, potkala jsem po týdnu zase pár přátel, kteří mi chyběli a to... mi ke štěstí prostě stačilo.

Ale nebyla bych to přec já, kdyby na mě tak v deset večer nedolehla ta pravá melancholie (náramně k tomu i přispěl poslední díl seriálu, který skončil - jak jinak - happy endem s nebezpečně vysokým obsahem glukózy). Ale dobrá nálada přetrvávala a já se nepropadla do žádných psychických nížin. Udělala jsem si svého Valentýna a pustila si ty nejlepší pomalé z Nirvany Unplugged. Jo, bylo to fajn. Pak jsem zavřela francouštinu, kterou jsem stejně nebyla schopna se naučit a... po pár minutách surfování po internetu našla něco, co tu melancholii zase probudilo.

Ne, nelituju toho, že to byl zase jednou trochu jiný Valentýn, než který si ty naivní šestnáctky ve vší tichosti představují. Jsem taková... smířená a nadnesená. Vím, že pokud by se něco naskytlo (a jako, že by snad mohlo, nemyslíš? Jo! Myslím TEBE, jestli tohle čteš -jakože asi ne, ale kdoví :D), bude to příjemné a budu za to ráda. Ale neházím flintu do žita a zároveň taky netlačím na pilu. Život si většinou stejně dělá jen to, co chce a člověk to nijak neovlivní...

Takže rychle k tomu přeslazenému - nějak takhle si ve vší tichosti jedna nedůležitá Ovečka představuje své velké L.

(Bože, já jsem dneska vážně hrozný cíťa - takové výlevy! Chybí mi má stará dobrá ironie a sarkasmus, možná trochu černého humoru by se také šiklo... No jo, i kdybych sebevíce chtěla být trochu méně holka, pořád holka jsem XD)

Moi je n'étais rien,
Et voilà qu'aujourd'hui
Je suis le gardien
Du sommeil de ses nuits,
Je l'aime à mourir.

Vous pouvez détruire
Tout ce qu'il vous plaira,
Elle n'aura qu'à ouvrir
L'espace de ses bras
Pour tout reconstruire,
Pour tout reconstruire.
Je l'aime à mourir.

Elle a gommé les chiffres
Des horloges du quartier,
Elle a fait de ma vie
Des cocottes en papier,
Des éclats de rires...

Elle a bâti des ponts
Entre nous et le ciel,
Et nous les traversons
A chaque fois qu'elle
Ne veut pas dormir,
Ne veut pas dormir.
Je l'aime à mourir.

Elle a dû faire toutes les guerres,
Pour être si forte aujourd'hui,
Elle a dû faire toutes les guerres,
De la vie, et l'amour aussi.

Elle vit de son mieux
Son rêve d'opaline,
Elle danse au milieu
Des forêts qu'elle dessine,
Je l'aime à mourir.

Elle porte des rubans
Qu'elle laisse s'envoler,
Elle me chante souvent
Que j'ai tort d'essayer
De les retenir,
De les retenir,
Je l'aime à mourir.

Pour monter dans sa grotte
Cachée sous les toits,
Je dois clouer des notes
A mes sabots de bois,
Je l'aime à mourir.

Je dois juste m'asseoir,
Je ne dois pas parler,
Je ne dois rien vouloir,
Je dois juste essayer
De lui appartenir,
De lui appartenir,
Je l'aime à mourir.

Elle a dû faire toutes les guerres,
Pour être si forte aujourd'hui,
Elle a dû faire toutes les guerres,
De la vie, et l'amour aussi.

Moi je n'étais rien,
Et voilà qu'aujourd'hui
Je suis le gardien
Du sommeil de ses nuits,
Je l'aime à mourir.

Vous pouvez détruire
Tout ce qu'il vous plaira,
Elle n'aura qu'à ouvrir
L'espace de ses bras
Pour tout reconstruire,
Pour tout reconstruire.
Je l'aime à mourir.

Pro ty z Vás, kteří toliko jazyku města láska (blé, další kýč) neholdujete - jako třeba já - mám samozřejmě i český překlad.

Dneska jsem měla vskutku hezký den! Konečně po dlouhé době si můžu večer o půl desáté říct, že mám za sebou docela povedený den... Dneska mám narozeniny.

Je mi šestnáct. Božínku šestnáct. Šestnáct... To je přímo ten věk, to číslo, které mi zní nejhůře z celé dekády –náctek. Každý věk mi nějak zní. Každý sebou něco přináši, něco o nositeli vypovídá. A ta šestnáctka... ta je upřímně nejhorší. Nejraději bych jí přeskočila...

Šestnáctka je naivní. A já nenávidím, když o mě někdo soudí, že jsem nebo že mám být naivní. A nejvíce nenávidím, když jsem naivní doopravdy! Jedna z věcí, kterou na sobě tak nemusím je ta příznačná naivita. A šestnáct mi naivitu mete do tváře silou ledové vichřice...

Ale byl to krásný den! Tolik lidí, kolik mi dnes přálo, tolik lidí, kolik si na mě vzpomnělo... to mě dojalo! A jsem šťastná, že mám zřejmě tolik drahých, kterým na mě záleží tak, že mi popřejí. Ach... Je to opravdu moc hezký pocit. A jsem tak vděčná a tak šťastná a...

Někdy tak kolem dopoledne jsem si myslela, že tenhle den bude opravdu nejúžasnější. Že ani tolik nezáleží na tom, jak moc je ta šestnáctka naivní, že pokud bude její start dobrý, bude celá dobrá. Ale ten start dobrý nebyl. Tyhle narozeniny dobré nebyly.

Nostalgicky vzpomínám na ty doby, kdy byly narozeniny zážitkem na dva týdny dopředu i dozadu. Kdy se všechno točilo jen kolem nich. Kdy nezáleželo na tom, kolik lidí přeje, ale kdy byla důležitá jen ta samotná skutečnost, že narozeniny prostě jsou. Chybí mi ty doby, kdy znamenal narozeninový den bezstarostných čtyřiadvacet hodin plných neomezeného štestí, které nemohlo pokazit nic.