Zdravím,
dnes, v reakci na tento článek: Přechylování ženských příjmení aneb Šebest a Moorová se Vás ptám, co si o tomto tématu myslíte?

Já osobně jsem PROTI ( a to velmi zaníceně proti) přechylování cizích ženských příjmení. To Vám ostatně také prozradí můj rozlícený komentář pod výše zmíněným článkem. Jako jedna z potrefených osob nehodlám pouze zůstat u skuhrání nad rozlitým mlékem, ale také s tím něco udělat.

Už dlouho jsem to plánovala a zvažovala a  nakonec jsem to odložila na své osmnáctiny, s tím, abych potom nejen na řidičáku, ale také na maturitní vysvědčení byla vedená bez toho dotěrného "-ová". Vzhledem k tomu, že si ale plánuju udělat řidičák na motorku, nevidím důvod, proč to odsouvat. Takže se - jakmile zase stanu na české půde - pustím od vyřizování.

Z poznámek a překvapení, které tahle malá (za to pro mě důležitá) změna mémo příjmení vyvolá si nehodlám nic dělat. Mé "-ová" mi dosti vaří žluč, takže jakékoli nemístné řeči nebudu ani poslouchat. Hodlám se k nim stavět s dvěma argumenty: Zaprvé - Je to pouze a jedině MOJE věc. A zadruhé - Kdo nezažil, ten nepochopí.

Tak jaký je Váš názor?

Ovečka

Naši myslitelé znovu zapracovali na plné obrátky a my teď můžeme jedině sedět a zírat, co to z jejich hlav a úst zase vylezlo...

Klouzavé prázdniny. Jak píší Novinky.cz a prohlásil eurokomisař: "Děti by měly 14 dní volno, pak by byla 14 dní škola, pak zase volno."

Božínku, jak spásný nápad. Nepřestávám se divit, že na to jdou znovu těmi svými politickými fintami a snaží se nás přesvědčit o tom, jak je to hrozně výhodné a dobré! Že by se sezóna rozložila do mnohem většího časového období, což by velmi výrazně ovlivnilo turistický průmysl, množství lidí v rekreačních oblastech, dopravní nehody. Zhlečilo by to samozřejmě (a hlavně!) docházení rodičů do práce. Nemuseli by se již starat o to, kdo by jejich malé caparty přes ty nesnesitelně dlouhé dva měsíce hlídal... To je všechno samozřejmě hrozně fajn - v jádře proti tomu nic nenamítám - ale jak to je vždy, drazí politikové znovu nevidí tu druhou - odvrácenou stranu návrhu.

Nedávno jsem seděla u snídaně. Byla neděle a něco okolo sedmé hodiny ranní. Se mnou snídal i bratr a jeho nový kamarád. Jmenuje se Petr a zrovna se přistěhoval z města k nám na vesnici. Ještě jsem byla značně rozespalá – přeci jen si ráda pospím, když mám tu možnost -, a tak jsem příliš nevnímala, co se děje. Z polospánku mě však vytrhnul rachotivý zvuk. Bylo to skuhrání starého Zetoru, který s hlasitými nářky sdolával kopec vedle našeho domu. Vyhlédla jsem z okna právě ve chvíli, kdy projížděl okolo. Táhnul velkou vlečku, která už také měla svá nejlepší léta za sebou a na ní sedělo asi osm lidí. To bylo dosti násilné narušení mé snahy, dohnat spánkový deficit ze soboty, ale co mě probralo ještě více, bylo slovo, které zaznělo naší jídelnou. Řekl ho Petr a o tomto jediném a prostém slově píši celou tuto úvahu.

Měl to být fejeton do školy, ale trochu se to protáhlo (jak u mě ostatně vždy), a tak je to spíš úvaha.

Dávám to sem, abych Vám trochu zkrátila čekání na další kapitolu, která se opravdu píše, ale bohužel děsně pomalu... =)

Světská sláva – polní tráva

Přísloví staré jako samo lidstvo. Pochází snad z dávných dob kamenných, kdy se naši milí předchůdci mlátili klacky ve svých jeskyních. A jeho základní myšlenka se přes všechna ta století nijak nezměnila. Použijeme malý příklad, abychom si toto přísloví přiblížili.

1,7 miliónů let p.n.l. – tzv. Doba kamenná

Jeden člen tlupy pocítí touhu být vůdcem a nynější vůdce mu jaksi překáží. Jak to asi řeší? Nejlehčím možným způsobem. Vezme si krásnou a silnou větev, počíhá na svou oběť a !MRSK! ho přes palici. Situace ex-vůdce by se tedy dala popsat příslovím: "Světská sláva-polní tráva". Jeho příbuzný se rozhodl pro krátký proces a chudák bývalý vůdce musel svou pozici nedobrovolně předat někomu jinému.

V podstatě se princip nijak nezměnil. Pořád znovu a znovu se i v jednadvacátém století objevuje nějaký ten slavný, jehož sláva nemá dlouhého trvání. Pořád znovu a znovu se v neadrtálské tlupě – téže zvané společnost – objevuje ta krásná a silná větev, která svou nicnetušící obět majzne přes hlavu a udělá konec jejímu věhlasu.

Nač být nejlepší? První?
K čemu je být nejkrásnější, když nejkrásnější chtějí být všichni a ideál je jen jeden?
Kdyby byly všichni nejkrásnější, nejlepší, první a ideální, byly by stejní.
Takže chceme být všichni stejní?
Ne, nechceme, ale také nechceme být oškliví.
Protože být ošklivý je trest. Nikdo nestojí o ty nejhorší a poslední.
Nechceme být ani oškliví ani stejní, tak co tedy chceme?

Přímo hamletovská otázka: Co člověk vlastně chce?

Nikdo na ni nedokáže odpovědět, protože to nikdo neví. Všichni něco chtějí, ženou se za něčím, touží po něčem, ale sami to přesně nedokážou identifikovat a popsat. Marně hledají smysl svého života, něco co by je naplnilo. Přitom nevidí jeden důležitý fakt - oni už naplněni dávno  jsou. Jsou plni k prasknutí. Zhýčkaní. Mají všechno, o co kdy stáli. Můžou mít všechno, co chtějí. A nebude je to stát nijak velkou námahu.
A tohle, přesně ona skutečnost, že může mít lidská bytost vše, co si umane, je tolik unavující a deprimující.
Lidé už neví, co by měli chtít, protože neví, co jim chybí.