Krásnou neděli všem!
Po více než dvou měsících se také Pentandra dočkala pokračování.
Všechny čtenáře, kteří četli On & Ona, a čtou i tuto povídku, mohu uklidnit. Pentandra dvacátou kapitolou končit určitě nebude. Abych byla upřímná, osnovu mám rozplánovanou do patnácté kapitoly a dál už je to pouze v mé hlavě. Bude jich však alespoň třicet... Každopádně se nebojte, nejsme ani v půlce všeho, co ještě s touto povídkou plánuji! A že už společně společně s posledním členem skončila všechna tajemství a už není co odhalovat? Pche! Jen mě nepodceňujte a držte si klobouky, dáme a pánové! Jdeme totiž na to!

Ovečka

"Kaeli, prosím tě, zastav se," Candela se nohama zapírala o podlahu, ale on byl silnější. "Kam to jdeme? Co chceš dělat? Můžeš se zastavit? Nech toho!" vzpírala se, ovšem mladík ji nevnímal. Táhnul ji za ruku tmavými sklepními chodbami paláce, jako by ho posedl nějaký zlý duch. Z celého jeho těla vyzařovalo napětí a mumraje si cosi pod vousy ji naprosto ignoroval.

"Kaeli!" pokusila se naposledy vzdorovat, ale nebylo to k ničemu. Navíc už neměla sílu, aby mu utekla, a tak povolně klopýtala za ním. Po několika dalších metrech se konečně zastavil před jedněmi dveřmi. Candela vážně uvažovala o tom, že má vykloubené rameno a rozzuřeně zírala na dřevěné dveře, které byly naprosto stejné jako všechny ostatní, kolem kterých procházeli. Co se Kaelovi zalíbilo zrovna na těchto? A co ho to posedlo, že ji jako šílený dotáhnul do paláce a šeptal si přitom cosi o posledním členovi Pentadry? Candela si povzdechla, když Kael po ozkoušení kliky vytáhnul klíč a dveře odemknul.

"Asi se dívají na trénink..." poznamenal, otevřel dveře a zdálo se, že poprvé za celou dobu si uvědomil přítomnost Candely. Dal jí přednost ve dveřích. Candela vrhla prve znepokojený pohled na něj a potom na tmu před sebou.

"Kaeli..." oslovila ho. Její další slova zarazil pozvednutím ruky, pak ji znovu chytil za paži a vtlačil do místnosti. Candela klopýtla o koberec na podlaze, který ani neviděla. Hned jakmile získala zpět ztracenou rovnováhu, zůstala nehnutě stát na místě. Kael zavřel dveře a naučeným pohybem našel křesadlo a svíčku. Brzy jeho tvář ozářil malý plamen. Candela si začala prohlížet své okolí, zatímco Kael zapaloval jeden knot za druhým. Přímo úměrně k přibývajícím žhnoucím knotům Candele unikal dech z plic. Tak honosnou místnost ještě nikdy v životě neviděla. Byla čtvercová s kobercem a pěti vitrínami. Po stěnách těžké závěsy a obrazy s muži, které neznala, ale kteří byli jistě významní pro tuto zemi. A samozřejmě obrovské nástěnné mapy území.

"Pojď sem," promluvil na ni Kael, když byla Komnata ozářena svitem všech dvaceti svíček nad vitrínami a ještě několika dalšími. Bylo tady jasno jako za bílého dne. Kael vykročil k jedné z vitrín v pravém zadním rohu a předpokládal, že ho následuje. Ona však jen stála uprostřed a vyjukaně zírala.

"Kde to jsme, Kaeli?" otázala se slabým hlasem.

Zdravím,
snad už je naprosto zbytečné se Vám zas a znovu omlouvat, že to tak dlouho trvá. Já vím. Je to hrozné, dokonce se bojím spočítat, kolik dnů uběhlo od poslední přidané kapitoly (nejen co se týče Pentandry). Ale prostě... nemám čas. A není to klišé. Já doopravdy nestíhám. Věřte, že na nedostatku času netrpí pouze psaní, i většinu svých ostatních koníčků jsem musela odstavit na druhou kolej. Kéž by už byly ty prázdniny. Minimálně velikonoční, i když pět dní, to také uběhne jako voda a člověk se ani pořádně nerozkouká...

Tak tedy dvanáctá kapitola Pentandry. Konečně, milí čtenáři (Vy, kteří si ještě pamatujete, o co v této povídce běží), Trvalo to dvanáct kapitol. Celičký tucet. A naše Pentandra je konečně kompletní. Víc už samozřejmě neprozradím! :P Dozvíte se to v následujícím devítistránkovém eposu :D

Co se týče ostatních povídek: Utekla mi má středověká múza, takže BOSko bude chvilku skomírat, než tu zlobilku znovu najdu. Stejně - kolika z Vás to vadí? Vím, že doba Karla IV. nikoho příliš nelákala... A On & Ona? Chybí poslední kapitola a já ne a ne ji dodělat. Jojo, jdu se zahrabat...

Ovečka

"Ahoj, vespolek," ozvalo se ode dveří a všichni v Komnatě se otočili. Právě vcházel Simon, kterého pro jistotu ještě podpíral Rodrick.

"No, ne!" udělal Tollen s úsměvem. "Kdopak nám to vstal z mrtvých?"

"Dovol!" ohradil se Simon vesele a vděčně přijal nabízenou židli u oválného stolu. "Vždyť už chodím od samého začátku.

Dobrý večer vespolek!
Poslední kapitolka, která Vám byla tento týden slíbena, a která zase na pár notných dnů uzavře pokračování k povídkám.
Doufám, že si se čtením dáte na čas, protože už předem říkám - než přijde něco nového, bude to chvíli trvat. Nikoli proto, že bych neměla dostatečnou inspiraci či chuť k psaní - tohomám habaděj, ale spíše proto, že začalo druhé pololetí a nějak už nás v té škole vůbec nešetří. Kmitám sem a tam a nevím, co dělat dřív - jediné, na co se vzmůžu je odpočítávání hodin zbývajících k víkendu.
Navíc bych ráda do března dopsala povídku do soutěže a věnovala jí mou plnou pozornost (samozřejmě Vám ji potom dám přečíst!), takže... odstavím pokračování k rozepsaným povídkám na druhou kolej. Blog sám o sobě by strádat neměl - mých výlevů uproštěni prostě nebudete! =P
Ale neděste se, rozhodně povídky nepozastavuji! Mluvím tady o časovém úseku... maximálně několika týdnů - víc ne!

Takže si užijte jedenáctou kapitolu Pentandry - jak pozorný (i nepozorný) čtenář pozná, něco se začíná konečně dít! =D
Vaše Ovečka

Kael vstal následujícího rána nezvykle brzy, protože v noci nedokázal oka zahmouřit, aniž by si znovu nevzpomněl na Candelu. A to se mu stalo osudným.

Když už okolo osmé stál před dveřmi jídelny a natahoval se po klice, dolehl k němu zevnitř pobavený smích. A byl to zvonivý smích, jemný jako bublání průzračné studánky. Znal ho. Byl to smích Yackine. Překvapením se zastavil v pohybu. Netušil, že tady dnes přenocovala – to možná proto, že se do hradu vrátil až pozdě večer, protože celé odpoledne trénovali s Arturem v lese, aby se naučili pohybovat a šermovat i v jiném prostředí.

Už-už chtěl otevřít a vřele ji přivítat, když se náhle ozval ještě druhý smích, a ten byl zároveň tak známý i neznámý, že Kael zkameněl. Byl to smích jeho matky, kterou za celých svých sedmnáct let života nezaslechl se upřímně zasmát. Ale právě teď se tak smála. Upřímně, vesele a pobaveně. Že by si s Yackine tolik rozuměly? Jak to mohlo být možné? Vždyť Yackine byla ta nejprostší urozená dívka, kterou kdy poznal. A královna Cleudis byla jejím pravým opakem. Právě proto si tu křehkou blondýnku tak zamiloval...

"Povedlo se nám to opravdu skvěle, drahoušku..." Kael se zaposlouchal a dolehla k němu tlumená slova jeho matky.

"Ano, to vskutku, královno," přitakala Yackine a nebýt toho, že byl její hlas tou jemnou a něžnou tóninou lehce podobný tomu, který od ní znával, málem by tvrdil, že to nemluví ta slečna, jakou znal. V jejích slovech zazníval tak význačný a ztěží postřehnutelný podtón chladu a nadnesenosti, že mu naskočila husí kůže.

"Takže?" pobídla ji Cleudis. "Čekám až na mě dopadnou tvá slova chvály na tu šťastnou taktiku, kterou jsem zvolila..." Yackine se znovu zasmála. Tentokrát však tak sladce, že se to podobalo přesně mířenému kopanci do břicha.

"Mého obdivu a chvály se, drahá královno, dočkáš až už bude naprosto jisté, že se vydařilo," odvětila ledově a přezíravě.

"Vydařilo se," odsekla Cleudis. "Nevidíš, jak z tebe nemůže spustit oči? Brzy tě požádá o ruku." Kaelovi se potvrdily jeho nejhrůznější obavy. Ony se opravdu bavily o něm!

"Řídím se heslem: ‚Neříkej hop, dokud nevyskočíš.‘ Je velmi dobře možné, že už mám Kaela docela ve své moci, ale vyčkejme času, drahá budoucí matinko," pokračovala ta cizí dívka ve své pohrdavé výpovědi. "Až se ze mě stane královna, dostane se ti mé úcty a chvály toliko, že se ti bude žít blaženě a šťastně až do konce ži..."

Kael poplašeně odcouval ode dveří a nedokázal věřit vlastním uším. Bylo tohle vůbec možné? Nezdálo se mu to jen?

Milí a drazí,
jsem mimo, málem jsem na Vás zapomněla a učení se na mě tenhle týden valí ze všech stran. Proto se pro tentokrát zdržím dlouhých výlevů a v  textu nenajdete ani obrázky. Opravdu - jediné, co tak narychlo zvládám, je Vám sem zkopírovat pár stránek. Přesto doufám, že dostanu trochu komentářů (narozdíl do minule, kdy byla kapitola zřejmě tak nepovedená, že se nenastrádal ani jeden....), protože napsat osmistránkové pokračování před pololetím opravdu není žádný máček...
Každopádně pěkné čtení,
Ovečka :)

Byly to už skoro dva týdny, co se k Pentandře přidal Rodrick. V prvních dnech se všichni opájeli štěstím a novou nadějí, smáli se, radovali a vtipkovali; ale brzy je to přešlo.

Ze Zouderu přišla zpráva, že Lusové vypálili dalších tucet vesnic v panství. A krajem se pomalu začala šířit panika. Nikdo z obyvatel ještě netušil, jak ti neznámí žháři vypadají, odkud jsou, a co svým počínáním sledují, ale měla to být jen otázka času, kdy si své mrtvé druhy a vypaléná obydlí spojí s černými, zahalenými jezdci.

A tak sedmi mužům nezbylo nic jiného, než znovu zasednout do Komnaty a dát se do bádání. Zdálo se, že pokročili, protože nyní už pracovali s myšlenkou, že by mohl být dalším členem čísi levoboček, ale nakonec neměl v ruce vůbec nic.

Zatímco podstupovali nepříjemné návštěvy u příbuzných, kdy opravdu neměli jinou možnost, než se ptát, zda-li ti na první pohled věrní manželé sedící před nimi nemají nějaké zlé tajemství, uběhl další týden. Žádné nové zprávy ze Zouderu nepřišly, ale nebylo to ani třeba. Každý si dokázal živě představit, jak to v panství u hranic se Soterasem vypadá.

Zoufalství, které se mužů zmocnilo bylo ještě silnější, než to, které prožívali kdy dříve. Měli doslova svázané ruce. Nemohli vůbec nic dělat. Zdálo se, že každé ráno do Komnaty usedávají už jen proto, že doufají, že se pátý člen vynoří odněkud sám od sebe.

Byli bezmocní. A jeden z pocitů, který mužskou pýchou, silou a ješitností otřásá nejvíce byla právě bezmoc. Ovšem každý si uvědomoval, že tady už nešlo pouze o jejich niterní pohnutky. Šlo tady o mnohem více. A to o lidské životy, které vyhasínaly tak rychle jako, když lusknete prsty. A právě proto to bylo tak kruté a bolestivé, sedět v Komnatě a nevědět, co si počít. Protože umírali nevinní.

"Takhle to přeci dál nejde!" rozkřiknul se jednoho pokročilého večera Tollen a vyskočil na nohy. Byl rozzlobený a rozběsněný a naprosto mimo sebe – což byli i všichni ostatní, ale pouze on znovu vzkypěl.

"Tollene, prosím," oslovil ho Kael, protože už neustálých výbuchů svého kdysi nejlepšího přítele měl po krk. Aby byl upřímný, už Tollena nepoznával. Vždy byl jeho kamarád velmi moudrý a rozvážný mladý muž, který dával svým emocím tak otevřený průběh jan velmi zřídka, skoro nikdy. Ale teď? Teď řičel, nadával poskakoval a mračil se skoro pokaždé.

"Sedíme tu jak blumy a koukáme jako tupci místo toho, abychom bojovali!" ignoroval Kaelovo napomenutí.

"Nemůžeme bojovat, nejsme kompletní," připomněl Simon až příliš zjevný fakt.

"A proč bychom nemohli?!" odporoval Tollen. "Co na tom, že nám jeden chybí?! Stejně nás tady sedm sedí úplně zbytečně! Může tady sedět Adov, otec a Than a prohrabávat se papíry a my můžeme zatím bojovat!"

"To nejde, Tollene," zamítl jeho myšlenku ihned učitel.

"Proč ne?!"

"Protože Pentandra nesmí vyrazit, dokud není kompletní. Prostě to nejde," snažil se mu trpělivě, ale ostře vysvětlit.

"A proč by nešlo? Chybí nám jeden! Co na tom?! Jsme čtyři! Každý máme nadpozemský meč a umíme se jím ohánět! Víc není třeba!"

"Nemůžete vyrazit neúplní!" zvýšil i Than popuzeně hlas.

"PROČ NE?!" nechápal stále Tollen.

"Pravidlo číslo čtyři," ozval se Rodrick a oči všech se stočily k němu. Nakláněl se nad starým svitkem, který byl všem v místnosti důvěrně znám. "Všichni členové se stávají Pentandrou ve chvíli, kdy bojují. Bojuje každý za každého. Jeden za jednoho. Dohromady pět," zarecitoval.

"No a?" udělal Tollen, jako by se ho to vůbec nedotklo.

"Co no a?" vykulil Rodrick oči. "Pokud ti to ušlo, právě jsem četl Majestas!"

"Proboha! A co, že je napsané na nějakém cáru papíru, že musíme bojovat v pěti! Nastaly nepředvídané okolnosti a my jsme nuceni bojovat ve čtyřech! Svět se z toho přeci nezboří!"

"Tím, že se budeš vztekat a všechny nás obviňovat, nijak nepomůžeš, Tollene," přidal se i opatrně Simon.

"Jak nepomůžu?!" rozčílil se už naprosto Tollen. "Zdá se mi, že jsem tady jediný, kdo přišel s nějakým konstruktivním návrhem! Říkám, abysme šli bojovat! Chcete sedět na prdeli a čekat až zabijí ještě víc lidí v naší zemi?!"

"Uklidni se, synu," oslovil svého potomka Egon. "I kdyby jste se teď rozhodli vyjet, což by byla naprostá hloupost, stejně byste nemohli. Ještě jste ani neprošli společným výcvikem. A nemusím snad dodávat, že ten se může zahájit, až když vás bude pět."

"Společným výcvikem?" zopakovali Egonova slova všichni čtyři členové unisono.

"No, ano..." přikývl Egon, a pohlédl na Thana.

"To jsem vám ještě neměl možnost říct," ozval se učitel.

"No, skvělé," zamručel Tollen. Than ho jen ztěží znovu ignoroval.

"Samozřejmě, že než vyrazíte do terénu, musíte projít několika hodinami společného tréninku, kdy se naučíte základy vaší spolupráce. Útočná a obranná seskupení. A to nejdůležitější, přizpůsobíte se na sebe, poznáte se navzájem."

"A kdo nás to naučí?" otázal se Kael překvapeně.

"Kdo jiný, než Arturo?" odpověděl Adov tak samozřejmě, jako by to už nebylo dávno jasné.

"Arturo?" vykulil Kael oči.

"No, jistě!" vykřiknul Egon.

"Jeho rodina je už od samých počátků trenérém Pentandry," doplnil ho Than.

"Je vidět, že je tady ještě dost věcí, které nevíme, že?" zahučel nespokojeně Tollen.

Ááá! Tak drazí čtenáři!
Dneska jsem Vám slíbila kapitolku přesně v pravé poledne, ale jak je zřejmé, nějak se mi to opozdilo :D. Doufám, že ta půlhodinka skluzu zase tolik nevadí... A abych Vám řekla, že v téhle kapitole nebude žádný, ale zhola žádný obrázek ke zpestření děje, musím vysvětlit, že mi stávkuje notebook a já všechno píšu na starém počítači. Rychlost obrovská :D
Ale konec prázdných keců. Nechť se Vám již devátá kapitola této povídky líbí.
Nechť si s ní užijete poslední chvíle roku 2010 a nechť do toho dalšího vstoupíte tou správnou nohou!

Šťastný nový rok, hodně lásky, štěstí, zdraví, krásy, úspěchů a mnoho dalšího!
Doufám, že Vám to se mnou vydrží a že nás v roce 2011 bude čekat ještě víc kapitolek a povídek! ;)

Vaše Ovečka

V chatrči bylo teplo a útulno. Kael si hověl pohodlně usazený u keramického krbu a opatrně uskrával horkého čaje, který mu Penelope nabídla.

Všude okolo něj to bylo prosté, staré a ošuntělé a on se tady ve svém přepychovém úboru z drahé látky cítil nevhodně. Ale Penelope mu ani mrknutím oka nedala najevo, že by sem nepatřil. Byla k němu přátelská a milá, udržovala nezávaznou a veselou konverzaci. Kael byl plný informacemi o jejím životě tady. O všech zvířatech, která chovala, o bylinkové zahrádce za domem, o její posedlosti v přírodě, o tom, jak krásné to tady bylo. A zároveň mu také vyprávěla, jak přežívala tuhé zimy, které přicházely častěji, než by si přála, jak se musela potýkat s vyčerpávajícími suchy, ale jak vše zvládla, a jak to tady milovala. Kael pocítil k té staré ženě před sebou obrovskou úctu. Když ji viděl poprvé, nikdy by ho nenapadlo, že by mohla mít tak těžký život. A ona ho měla. A zvládala ho. Dokázala se postarat o vše sama, o celý chod domku a života okolo něj. Nemohl by říct, že to tady skomíralo. Právě naopak.

Líbilo se mu tady. Ano, opravdu se mu tady líbilo. Ta přítmá atmosféra prosycená vůní divokých bylin a pobublávající večeře na plotně ho okouzlila a spoutala.

Když ho Penelope pobídla, aby jí povyprávěl o svém životě pro změnu on, netušil, co by měl říct. Bylo zjevné, že jeho život v nastandartních podmínkách se nemohl rovnat tomu Penelopeninu. Cítil stud a rozpaky. Co by jí měl povídat? Že vlastně celé dny nic nedělá? Jen se válí a není ani s to docházet včas na Thanovu výuku? Náhle si uvědomil, jak moc je nevděčný a zhýčkaný. Tahle žena, ta křehká stará žena před ním celý život pracovala, znala smysl svého života a držela se ho, i když třeba nastaly dny, kdy to neměla zrovna lehké. Za to Kael? Kael nebyl schopen najít smysl svého života. Posláním, které pro něj bylo určené - vládnout této zemi - pohrdal a odmítal ho. Ale aby sám dělal něco, co by přineslo náhradu a co by ho zabavilo a naplnilo jeho čas, dalo jeho životu smysl, to ne. Raději se bezcílně potuloval na Prisině hřbetě a skuhral nad tím, jak je k němu život zlý a nevděčný.

Zakabonil se, naštvaný sám na sebe. Popravdě Penelope záviděl. Záviděl jí úplně všechno. I ty starosti, i to, že bylo zřejmé, že peněz nemá vůbec nazbyt. Záviděl jí domov. Záviděl jí práci, kterou musela dělat, ale kterou dělala s láskou. Záviděl jí... naprosto všechno.

"Copak? Proč jste se tak odmlčel?" probrala ho z úvah a vyčkávavě na něj hleděla. Stále čekala na odpověď na svou otázku. Stále čekala na jeho vyprávění. Ale co... Co jí měl ksakru vyprávět?

"Na mém životě toho není zrovna moc zajímavého," přiznal pak tiše. Penelope se zasmála a spráskla ruce.

"Ale nepovídejte!" zabědovala. "Každý přeci ví, že život u dvora musí být zajímavý. Tolik lidí, co můžete poznat, tolik světa, co je vám otevřeno, tolik vědomostí a zkušeností, které můžete vstřebat, tolik možností..." které nejsem schopen využít, doplnil ji v duchu a po jeho tváři přeběhl znovu stín, tentokrát hlubší a usadil se mu ve vytvořených vráscích na čele.