Přeji příjemný pondělní večer,
trvalo to trochu déle, než jste byli v poslední době zvyklí, ale času jaksi nemívám nazbyt (a pochybuji, že se to v blízké budoucnosti změní), takže to trvalo, než se tady objevila další - již jedenáctá - kapitola. Měla bych nutkání konečně zase sednout k Pentandře (na kterou jsem jaksi pozapomněla) a zároveň taky toužím konečně dorazit BOSko... Ale vidím to spíše tak, že se u těchto druhých dvou rozepsaných povídkách nic významného nestane, dokud neskončí Matar.
Živě před očima vidím, jak teď někteří z Vás skuhrají. Ale ty se pokusím uklidnit následující zprávou: do konce Mataru (dle mé rozpracované osnovy, která není neprůstřelná, ale nemá k tomu daleko) zbývá již pouhých deset kapitol (přičemž nepočítám asi dva nebo tři Intermezza).
Vzhledem k mé rychlosti přidávání pokračovaní to vlastně nic uklidňujícího nebude (:D), ale během svátků toho chci hodně dohnat, takže uvidíme, zda se přitom dohánění dostanu i ke psaní. Možná by Matar mohl skončit ještě před svými ročními narozeninami...

Každopádně se přestávám vykecávat, protože jsem jako spekulant naprosto neschopná, :D
Ovečka

Se západem slunce

Zdravím,
po přibližně dalších deseti dnech přináším Třeti intermezzo k Mataru. Slovo 'pokračování' jsem vynechala schválně, protože jak je pro intermezza (a má intermezza obvzlášť) obvyklé, podíváme se do minulosti. Tentokrát ale ne do tak vzdálené jako minule. No, posuďte sami...

Příjemné, dnes zase pro změnu kraťoulinké čtění,
Ovečka

Intermezzo třetí

"Celou cestu jste nepromluvil ani slovo,"

Přeji příjemné nedělní odpoledne!
Jak jsem slíbila, desátou kapitolu zveřejňuji už tak krátce po té deváté (což je alespoň na mé poměry neobvyklé, jak jistě víte :D).
Uvažovala jsem o tom, jestli ji nerozdělím do dvou částí a ty nezveřejním postupně, protože je opravdu velmi dlouhá. Nakonec jsem si ale řekla, že ji nechám vcelku. Pokud byste se začali nudit, nepochybně přestanete číst sami a vrátíte se k tomu později. Myslím ale, že dnešní kapitola je dějově napěchovaná až k prasknutí, a proto nemusím mít obavy. Alespoň já sama jsem při opětovném čtení v zájmu korekce neklidně poposedávala a hltala každý řádek. :D
Tak uvidíme, jak se bude líbit Vám! Protože hlavně o to jde, že... =)

PS: Pro ty z Vás, kteří si občas také povšimnou obrázků, kterými je text proložen (mých, zlatých 'oddělovačů' :D), mám dobrou zprávu v podobě dvou nových, které jsou v tom eposu schované. Ale ne, abyste se vyprdli na čtení a sjeli myší dolů, jen aby jste je našli! :D :D

Příjemné a dlouhé čtení,
Ovečka

"Julie?" ozval se jeho hlas za plátnem, které rozdělovalo ložnici na dvě části. Málem se zajíkla a rozeběhla se mu vstříc. Udržela se však, napomenula, zaryla nehty do svých dlaní a zůstala stát na místě. Neodpověděla. "Julie?" tázal se dál a ona uslyšela, jak inkoustový závěs dopadl na své místo. Za to ten před ní se pohnul.

"Lá, ya habibati.... Lá, ya matar..."

Zdravím,
kapitolka byla dopsaná už včera (zase po 10ti dnech), ale jelikož mi bylo hrozně špatně a nedostala jsem se ke korekci, máte ji tady až dnes.
První kulatou, tedy desátou, čekejte už o víkendu, protože ležím doma a mám času na rozdávání. Takže doporučuji tuhle rychle zhltnout, protože další bude jakbysmet! =)

Příjemné čtení!
Ovečka

Reiq'mha'ta

Julie nevnímala zkoumavé pohledy ve svých zádech – nebo se je alespoň pokoušela nevnímat. Zavrtala hlavu hlouběji do Zacova ramene a vdechla jeho svěží vůni. Jeho identickou vůni. Takhle voněl Zac. Ano...

Na několik – dle názoru okolí zřejmě nepříslušně dlouhých – vteřin si užívala pevnost a naprostou důvěru jejich objetí. Zhluboka dýchala a pokoušela se ho nesvírat tak, jak chtěla. Pokoušela se nedat najevo, jak moc jí bude chybět jeho přítomnost. Znamenala pro ni bezpečí, jakýsi přístav, kam se mohla stáhnout vždy, když se událo něco, co ji vystrašilo. Zac tady byl, a i přestože se hádali, dával na ni pozor a ochraňoval ji. A teď... Tady už nebude. Rozhodla se opravdu správně? Ještě má stále dost času. Trvalo by pár minut, než by se sbalila...

Zdravím,
tentokrát mi napsání pokračování netrvalo tak dlouho jako minule. Možná je to také proto, že se v tomto intermezzu, které je prakticky stejně dlouhé jako kapitola, odpoutáme od hlavních postav (alespoň zčásti). A možná také proto, že jsem si s tímhle intermezzem vyhrála (a to nejen, co se arabštiny týče). Ten nápad už mi v hlavě zrál dlouho a já doufám, že se Vám bude líbit stejně, jako se líbí mě. Nemůžu se dočkat vašich reakcí... Dál prozradím, že tohle není poslední intermezzo, kterého se dočkáte, bude jich ještě několik, a trošku nám svou existencí zpříjemní odvíjení příběhu. Zřejmě je to ale poslední intermezzo, ve kterém se podíváme tak daleko do minulosti. Ale už konec prázdných náznaků!

Pěkné sobotní čtení!
Ovečka

Intermezzo druhé - Před dvaceti lety

Přepychový interiér soukromého letadla, laděný do rudé a zlaté vyvolával dojem klidu a míru. Na stěnách viseli bohatě zdobené a drahocenné tapisérie a gobelíny, které barevně ladily s koberci, jimiž byla pokryta podlaha, a vyvolávaly dojem, že byly utkány právě proto, aby společně zdobily a honosily místnost. Na pozlaceném stolku s mramorovou deskou stála karafa z broušeného skla. Bylo v ní víno. Před odletem z Londýna byla vínem plná, teď po pouhé půlhodině letu, už skoro prázdná. Jen na dně se slabě vlnila krvavě rudá hladina. A pak se zčeřila, když karafu sevřela tmavá dlaň. Brzy se i ten poslední zbytek vína ocitl ve sklence.

Aida sledovala snědé prsty, které svíraly stopku sklenky, a její hrdlo se stáhlo. Jediný šperk, který kdy viděla na Mahadových prstech, byl jejich snubní prsten.