Je to už déle než rok - ano, je to neuvěřitelné, dokonce ani já tomu nedokážu uvěřit! -, co naposledy přibyl článek do téhle rubriky. Celý rok a skoro týden (přesně šest dní) k tomu. Rok, co jsem na Blízko od Sebe sáhla velmi zřídka, skoro vůbec.

Můžu říct, že tohle je asi historicky nejdelší doba, která mi trvala k napsání pokračování. Je to šílené. A znovu: neuvěřitelné.
I přestože je rok dlouhá doba, doufám, že se mezi návštěvníky tohoto blogu najdou tací, kteří si na BOS ještě pamatují. A nejšťastnější budu, když se najdou tací, kteří ho dokonce četli! Protože právě pro ně je tady (po pauze trvající celých dlouhých 371 dní) nová kapitola!

A pokud Vás zajímá důvod, který mě vedl k dopsání jednadvacáté kapitoly, bude moje odpověď jednoduchá. Ačkoli už tahle povídka leží rok ladem a já na ni nesáhla, pořád je ještě rozepsaná a nedokončená. A to mě netěší. Navíc se mi příčí myšlenka ji zrušit, protože mi na ní přeci jen záleží, takže ji chci konečně dorazit. A v neposlední řadě také proto, že už se stejně chýlila ke svému konci.
Podle mojí rozpracované osnovy měla mít regulérních třicet kapitol plus Prolog. Rozhodla jsem se ji ale zredukovat na dvacetpět, Prolog a Epilog. Nemyslím, že by se našel někdo, koho by to rozesmutnilo, ale kdyby přece - tady je vysvětlení: BOS už od začátku četlo málo lidí a já jsem se postupem času naprosto od téhle povídky vzdálila (hlavně proto, že je ještě jakousi nevítanou vzpomínkou na časy, během kterých jsem psala pouze díky předlohám jiných spisovatelů. Časou, od kterých jsem se už odprostila).
Zbývají tedy poslední čtyři kapitoly a jedna hořkosladká tečka v podobě Epilogu.

Přesto Vám, kteří si tuto kapitolu přečtete, přeji příjemné čtení!
Ovečka

No, jejda jéminé!
Přiznám se, že jsem naprosto zapomněla, že jsem Vám slíbila pokračování k BOS! Vzpomněla jsem si až před bezmála hodinou, takže jsem musela rychle sednout a ještě to po sobě přečíst (doufám tedy, že nebude tolik chybiček a překlepů).
Jinak se nechci dlouho rozkecávat, ještě mě čeká balení, jelikož zítra jedu za kulturou do Národního na Cyrana z Bergeracu (no, musím se Vám pochlubit, no ) a vůbec netuším, co si obleču, a tak dále - prostě ženské starosti.

Co se týče pokračování k ostatním povídkám: další čekejte Pentadru! Nedokážu říct kdy, ale bude to Pentandra. A pokud Vám nejde jen o kapitolky, můžete se někdy příští týden těšit i na suprově infantilní a absurdní povídku o Pomeranči a Jeřabince, která vznikla na Adaptačním kurzu na konci září...

Pokud byste toužili po stručném popsaní děje kapitolky, použiju jediné slovo: KONEČNĚ!

Přeji pěkné čtení, krásný zbytek večera a dobrou noc,
Vaše Ovečka

-Johanna-

Hověla si v lenošce. Napůl ležící, napůl sedící. Nebyla to příliš pohodlná pozice, setrvávala v ní teprve chvíli a už cítila, jak jí brní paže; ale bála se pohnout.

Od chvíle, kdy Šimona vybídla, aby jí tedy zahrál, nechtěla se ani pořádně nadechnout, aby nezkazila tu kouzelnou atmosféru, kterou se naplnil salónek.

Opřel se do strun velmi zlehka a váhavě. Vybrnkával první tóny až skoro rozpačitě. Předehra byla velmi dlouhá. A táhlá. A také trochu ponurá a deprimující. Ale stačila chvilka a Johanna byla naprosto pohlcena.

Sledovala Šimonovy snědé prsty, jak zprvu jemně a pak stále důrazněji tiskly struny. Tajil se jí dech a za ten krátký okamžik, kdy vlastně trubadúr ještě ani neotevřel ústa, už byla naprosto odloučená od reality. Vnímala pouze sebe, ho a hudbu.

Šimon hrál neuvěřitelně dobře. Možná měl v technice zanedbatelné nedostatky – kterých si stejně nemohla všimnout, protože tak daleko její znalost hry na loutnu nesahala -, ale to vše vyvažovalo zapálení, s nímž hrál.

Tklivá melodie se změnila a Johanna poznala, že brzy začne zpívat. Mravenčila jí už paže po celé své délce, ale ona nebyla s to se pohnout a změnit polohu - jen čekala.

"Bitva končí a do krčmy rytíři se schází.

Spousta mečů zkrvavených válí se dnes v mlází..." Šimonův baryton proťal místnost jako nůž. Johanna podvědomě zadržela dech a naslouchala každému jeho dalšímu slovu.

"Do džbánů nám ještě teplá medovina teče.

Nežijeme první-příští, žijem dneska večer.

Ať si černej nebo bílej, s náma píseň zpívej.

Ať si chudák nebo král, života užívej..." Také on shlížel na své prsty. Hlavu skloněnou dolů, pozoroval, jak se struny pod jeho doteky chvějí. Přes tvář mu padaly nepoddajné už dlouho nestříhané kadeře. Černé kudrny v kaskádách lemovaly a zakrývaly trubadúrovy rysy. Johanna pocítila rozčarování, když ho celého sjela pohledem.

Dlouho-předlouho
jste museli čekat na další kapitolu. Ale čekání je konec. Máme tady devatenáctý dílek Blízko od Sebe.
Vy, kteří BOS čtete (není Vás mnoho, vím) jste se dočkali. Nejen pokračování ale i toho, na co jsme tak úpěnlivě čekali. Ano, ano. Pomalu a jistě se nám ti dva nenapravitelné tvrdohlavci dávají k sobě...
Ale pšššt! Nic víc neprozradím.
Jen si to pěkně přečtěte

PS: Pokud nastane další problém s obrázky (jsou tam tři, myslím), napište.

Ovečka

-Johanna-

Vykřikla. Svíce jí vyklouzla z dlaně a jamkmile dopadla na zem, zhasla. Pokoj zcela potemněl. Už ani neviděla to, co ji vyděsilo.

Cizí, vysokou a mohutnou siluetu pouhý krok od ní.

"Proč křičíte?" ozvalo se ze tmy. Johanna stála jako zkamenělá a nedokázal se hnout. Trvalo to notnou dobu, než si uvědomila, že jí nic nehrozí a jakž-takž získala znovu kontrolu nad svým omámeným tělem.

Byl to Šimon. To velké něco, stojící metr od ní. Poznala jeho hlas. A ten výsměšný podtón taktéž.

"Proč se za mnou plížíte jako vrah?" vrátila mu to duchaplně a ušklíbla se. Mohl se hned ozvat a dát najevo, že je vzhůru. Musel si uvědomit, že ji vyděsí.

"Proč jste uprostřed noci v mém pokoji?!" zareagoval ihned. Na to už neměla co říct. Z této slovní potyčky odešel jako vítěz on.

"Co je to?" zeptal se pak, když mlčela a ukázal na předmět na stole.

"To je..." zamumlala "Tohle jsem vám přinesla."

"A co to je?!" otázal se znovu, v jeho hlase zazněla netrpělivost.

"Dárek," odvětila prostě. To ho zarazilo. Všimla si toho, i když ho vnímala pouze jako tmavou postavu před sebou. Ztuhnul překvapením.

"Proč mi dáváte dárek?" otázal se pak obezřetně.

"Jen tak," vydechla rozpačitě. Tohle v plánu neměla. Teď ji polila vlna studu. Chtěla mu to tady nechat, aby si toho všimnul až ráno, když nebude u toho. Ale teď? V jednu v noci? Nikoli. Takhle si to nepředstavovala...

"Nechci od vás nic," odsekl po krátké chvíli uvažování.

"Já vím," přikývla potom přiškrceně. "Ale já vám to chci dát."

"Proč?" pokračoval stejně nepřátelským tónem.

"Mohl byste nejdřív rozsvítit?" zeptala se.

A máme tady další kapitolku!
Nějak nevím, co více dodat. Nemám chuť se příliš rozepisovat.
Takže přeji jen příjemné čtení a nebudu zrdžovat (alespoň projednou Vás nečeká zdlouhavý úvod a můžete se konečně vrhnout na to hlavní, na čtení).
Ovečka.

-Johanna-

Cítila se tak lehce. Její život se zdál lehký. Od té chvíle, co si s Šimonem vše vyříkala – toho rána ve svých komnatách – bylo všechno mnohem jednodušší a jasnější. Už mezi nimi nepanovalo to nevyslovené napětí, ta nejistota a ten až skoro hříšný náboj. Byli přátelé. A Johanně to dělalo nepopsatelně dobře.

Trávili spolu více času než předtím. Ale už to nebrala tak jako dříve. Tehdy pro ni znamenala každá minuta po Šimonově boku nutnost bezchybného chování a obezřetnosti. Navíc ji hrozně tížilo, co všechno o ní vypráví služebnictvo a poddaní. Ale teď to bylo jiné. Byli spolu celý den. Někdy ho strávili v knihovně, kde se prohrabávali množstvím svazků a spisů, diskutovali a tlachali. Jindy seděli v salónku. Mlčky naproti sobě, každý ponořen do svých úvah. A když bylo hezky (což se za předchozí dva týdny stalo asi pouze třikrát), vyšli do parku, kterým byl Cour du Roy obehnán. Jen se tak procházeli po cestičkách mezi stromy, občas zasedli do rosou zvlhlé trávy, poslouchali popěvky ptáků či sledovali prohánějící se veverky, a hleděli na Seinu líně plynoucí na úpatí kopce.

Byly to hrozně příjemné chvíle. Uklidňující a chlácholivé. Po těch neklidných měsících to byl balzám pro Johanninu zmučenou duši. Přesně toto potřebovala. Děkovala Bohu, že zmizelo to něco mezi ní a Šimonem. Pouze jim to stěžovalo soužití. Pouze jim to zabraňovalo se jeden druhému otevřít.

Ne. Nehovořili spolu o tak osobních a emocionálních věcech. Od toho rána ani jedinkrát. Ale přesto spolu dokázali mluvit. Neštítili se. Nepřipadali si trapně. Tlachali jak o největších stupidnostech, tak i o velmi důelžitých otázkách života. Rozumněli si. Občas i beze slov.

Už po bezmála týdnu pokračování. To je podivné, že?
Taky si říkám . Ale ať už je to podivné jakkoli, je to skutečnost, takže tady Vy (není Vás mnoho, já vím), kteří čtete Blízko Od Sebe máte další, sedmnáctou a nezvykle dlouhou kapitolu. Ne, o tolik delší než normálně není. Pouze o stránku, ale doufám, že Vás stejně bude bavit.
Co se týče ostatních povídek, nemůžu říct nic jiného než: Sledujte ukazatele v menu. Procenta Vám prozradí, jak jsem na tom se psaním. Popřípadě se tam objeví i datum zveřejnění.
Takže už jen pěkné čtení,
Vaše Ovečka.

-Šimon-

Záhy zjistil, že číst bibli nebyl zase tak dobrý nápad.

Bibli samozřejmě nemohli číst při jídle, takže to znamenalo, že trávili více času spolu i mimo jídelnu – přesněji řečeno v salónku. A to, že četli bibli spolu znamenalo, že absolutně nevnímal, co se v ní píše. Místo, aby poslouchal slova Boží, naslouchal Johannině hlasu, sledoval křivku její šíje, když byla skloněná nad stránkami a nedokázal odtrhnout oči od jejích rtů. Pokaždé, když dočetla a předala mu ji, aby četl on, nevěděl, kde skončila a kde má on začít. A pokaždé, když mu ji předávala, byl zklamaný, že musí číst a nemůže ji pozorovat.

Stejnětak i dnes. Nechala doznít poslední hlásku, pozvedla se slabým úsměvem oči a předala mu Svatou knihu. Probral se ze svého obvyklého transu a sáhnul po ní. Ale mezi prsty neucítil chladný kožený obal, do něhož byla bible zamotána, ucítil teplé prsty a neuvěřitelně jemnou kůži. Zatajil se mu dech. Pomalu vyhledal Johanninu tvář. Hleděla na něj trochu zaraženě. Neucuknul a nepřevzal knihu. Vytrvale jí opětoval pohled a ztrácel se v jejích sytě zelených očích. Jeho prsty zamířili samovolně dál. Výše po dlani až k jejímu hřbetu. Žasl, jak měla hebkou a vláčnou pokožku... A pak se mu prudce vytrhla. Přerušila jejich oční kontakt a vyskočila na nohy. Bible dopadla na pohovku a z ní se potom odrazila a padla na zem.

"Johanno!" zavolal ještě za ní, ale dveře už dávno zapadly.