O půl čtvrté ráno je samozřejmě absurdní, ohánět se heslem Carpe diem.
Stejně tak jako přímo nesedí ani Carpe noctem.
A tak nezbývá, než dát přednost Carpe vitam.

Jak to dopadne? To už je jenom ve hvězdách.

 "Nadešel asi poslední den. Podívej, celá planeta blázní..."

Rozevřel dlaň a položil ji na zem. Pak i druhou. Cítil, jak ho chlad sálající z podlahy uklidňuje. Vnikal mu do rukou. Do paží. Do ramen. A potom do hrudi. Zůstal dřepět tak dlouho, dokud intenzita ledových kamínků nepřebila intenzitu jeho naříkajícího srdce.

A pak se pomalu zvednul.

Bylo stále to posvátné ticho. Udělal krok. A potom další.

Nikdo jeho tichý moment slabosti neviděl. Nikdo. A nyní byl zase tak vyrovnaný...

Alespoň napohled.

A kdo ji nemá rád, nechť pomlčí. Poněvadž každý, jenž odmítá, sám sobě škodí.
Však, kdo ji miluje, a těší se na ni, alespoň jako já, ten budiž blahořečen.

Protože Jihlava... To krásné město. Jihlava a obzvlášť její Ponorka!
Jihlava... Ta v srdci mém.

Dnes konečně znovu. Má radost jest neskonalá.

A Don Quijote de la Mancha - jak zjevné je - mi leze na mozek...

Jak jen dokáže člověka zhypotizovat pouhá záclona hýbající se ve větru...
Klidně a unyle.
Tiše, nevýrazně.
Jakoby vůbec do toho dnešního uspěchaného světa nepatřila.

Hypnotizuje tak, že se Vás po čtvrt hodině tupého zírání znepokojená kuchařka v menze zeptá, zda-li jste v pořádku.

Chtěla bych být záclonou...

"Že je to strach..."
řekl, a myslel to v nás.