...Elzéard Bouffier šel za svou myšlenkou a důkazem toho byly buky, které mi sahaly po ramena. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení...

Těch 51 stránek jsem přelouskala během dvaceti minut čekání na autobus a bylo to skvěle strávených dvacet minut.

Krátké, stručné, bez zbytečného rozmazávání a sentimentality, svým způsobem však stejně okouzlující a s nádechem osobitého půvabu.

Muž, který sázel stromy není nijak ekologicky poučný tím stylem, na nějž jsme zvyklý. Nic nám nevnucuje. K vysvětlení nutnosti pečovat o své okolí se speciálním zájmem a starostlivostí zvolil naprosto opačnou taktiku. Neučí nás vyobrazováním šoku, ovšem popisem toho krásného, jež může vzniknout, jakmile to sami dovolíme.

Je to nenásilné, harmonické a relaxační dílko, které by si nikdo neměl nechat ujít.

Takže až příště budete čekat na autobus a budete se pekelně nudit, vzpomeňte si na Muže, který sázel stromy, dopřejte si tu rozkoš a přečtěte si ho.

(C) text by Ovečka

Stanice metra, dlaždičky čerstvě vyzdobené krví, zmasakrované tělo mladého muže a stín čehosi mizejícího v temnotě tunelu. Nic, na co byste, byť náhodou, narazili rádi. I když jste – nebo právě proto – bývalá špičková policistka, toho času se živící jako soukromá vyšetřovatelka. Jenže instinkty jsou instinkty a tak jste najednou až po uši v případu, který nehraje podle pravidel racionálního, vědou uchopitelného světa...

O co, že se tady jedná?

Jedná se o knížku, kterou jsem přečetla během sedmi až osmi hodin. Začala jsem číst ve čtyři odpoledne a četla a četla dokud neodbila dvanáctá a já ji dočtenou neodložila. Bolely mě oči, byla jsem unavená a přeležená. Ale stálo to za to.

Milovníci upírů a upírské literatury, přináším vám novou upírskou ságu!

KREVNÍ POUTA