Jak jsem před pár týdny slíbila, zveřejňuji povídku, s níž jsem pokoušela štěstí v literární soutěži Textík, kterou pořádala Epika.
Štěstí se pokusit nechalo a já vyhrála první místo.
Kromě sborníku nejlepších prací (vlastně první opravdové knize, ve které je mé vlastní dílo), jsem dostala i poukázku do knihkupectví, kterou jsem brzy po vyhlášení zužitkovala. Mimo jiných jsem si konečně dopřála Profesora od Charlotte Brontë, který mi v knihovně stále proklouzával mezi prsty...

Každopádně doufám, že se také Vám bude vítězná povídka líbit a ještě více mě snad potěší nějaká reakce :)

Pěkné čtění,
Ovečka

OPRAVDOVÝ BOJ

...začíná teprve tehdy, když musíme zčásti bojovat i proti sobě.(André Malraux)

Už jsem ho měla opravdu plné zuby! Cožpak se nikdy nezmění? Cožpak nikdy nepochopí, že když už jsem po jeho boku vydržela skoro dva roky, vydržím i nadále? Nenáviděla jsem to. Z celé své duše, až do nehlubšího nitra, do posledního coulu jsem tuto část Matějovy povahy nenáviděla. Po všem, co jsme spolu prožili, po vší té historii, která by snad předčila i tu starověkého Říma, měl on stále pochyby. Jak mohl?! Nedávala jsem mu snad dostatečně najevo, že to jediné, o co stojím, to jediné, co chci, je on?

První měsíce v sanatoriu jsem to byla já, kdo seděl vedle jeho postele, a přestože mě okatě přehlížel, a dával mi všemi možnými i nemožnými způsoby najevo, že o mou přítomnost nestojí, jsem ho nepřestávala navštěvovat. Nepřestávala jsem stále znovu a znovu vytahovat z tašky nejnovějšího Browna, předčítat mu ho a dávat mu do vázy na nočním stolku čerstvé slunečnice. Jen jsem se tvářila jako silná osobnost, a dělala, že jeho neustále nevrlé nálady nevnímám. Ve skutečnosti mě však Matějovo odmítnutí bolelo vždy nanovo. Ale vydržela jsem to! Říkala jsem si, že takový on přeci je. Vždycky byl.

Už tehdy, když jsme se seznámili, byl zdrženlivý a raději to, co mezi námi vznikalo, přehlížel a zlehčoval. V hloubi duše mu však záleželo na tom, že vždy, když se vrátí z války, budu tam já a budu na něj čekat. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec si Matěj přiznal, že jsem pro něj důležitá a že on je důležitý pro mě. Prostě že nejde jen o románek.

Od té nehody uběhly už dva roky. A já to vydržela. Vydržela jsem jeho neustálé výkyvy nálad. Vydržela jsem fáze naprostého odmítání skutečnosti. Fáze roztrpčení. Fáze nekonečné bolesti. Fáze depresí. Všechno jsem to vydržela. Stála jsem při něm. Byla jsem tady pro něj. Přece jsem to byla já, kdo ho v srpnu 2009, po pěti měsících polehávání na lůžku donutila jít konečně na čerstvý vzduch. Fajn, tak velkolepé to nebylo. Ve skutečnosti se to také neodehrálo bez mohutného přemlouvání, hádek a dalších ran na mém již tak zjizveném sebevědomí a přesvědčení, že stojí za to, ho neustále ubezpečovat o tom, že tady pro něj jsem. Vlastně byla ta procházka v parku jedna z nejbolestnějších zkušeností, které jsem s ním od února zažila. Ale nebyla bezvýznamná. Otevřela mi oči a donutila mě více pochopit to, co jsem zatím jen tušila.

Matěj je prostě muž. Má svou hrdost, ješitnost, osobnost. Měl svůj život. Své plány. A ta nehoda mu všechno vzala. Osud, Bůh, vyšší moc nebo jenom náhoda, ať už to byl kdokoli, někdo se rozhodl mu vzít to nejcennější, co člověk má. Zdraví. A tenkrát když zlostně (tak rozzuřeného jsem ho ještě neviděla) odmítl mou pomoc a za vozíček raději povolal ošetřovatelku, aby to byla ona, kdo ho poveze parkem obklopujícím sanatorium, mi došlo, jak hlubokou ránu musel utrpět. Vždycky byl silný (jak tělem, tak duchem), dobře stavěný, plný života – i když občas až příliš přemýšlivý introvert. Ovšem co se z něj stalo? Co z něj život udělal? Teprve pod srpnovým sluncem jsem poznala, že ten muž sedící na vozíčku vedle lavičky má s dřívějším Matějem máloco společného. Byl vyhublý, skleslý, ve tvářích hluboké vrásky, dříve tak husté a kudrnaté černé vlasy nezdravě prořídlé, rty zsinalé, oči propadlé a bez jiskry – bez chuti do života. Tam jsem si uvědomila, že musím dál trpělivě snášet všechny jeho niterní pochody, ať už budou jakékoli. Že musím vydržet. Stát při něm. Neustále mu dokazovat, že ať už je jeho osud takový či onaký, já ho stále miluji a já ho neopustím a nevzdám se ho, i když se on sám sebe už dávno vzdal.

Byla jsem ochotna to všechno podstoupit. Byla jsem to já, komu po dvanácti měsících útrpného boje o důvěru konečně dovolil zaujmout místo za jeho zády a vyvést ho z té honosné vily na kopci, z které však i přes veškerou snahu byla stále cítit nemocnice. Byla jsem to já, kdo ho neopustil ani po jeho návratu domů. Já, kdo se k němu i navzdory vlastnímu studiu a práci stále vracela. Já, kdo s ním trávila večery. Já, která ho stále nutila do života. Já, která ho – občas i proti jeho vůli – dokopala na rehabilitace. Já, která se nesnažila ztratit to poslední, co nám zbývalo. Naději, na jejíž existenci on již dávno zapomněl.

Já o něj pečovala. Já... DVACET PĚT MĚSÍCŮ! Dvacet pět! Nedokázal si ani představit kolik utrpení, zoufalství, čirého děsu a krátkých, malinkatých záblesků štěstí, které zmizely stejně rychle, jako přišly, jsem si musela prožít. Ano... Samozřejmě, že vím, že nejtěžší to měl z nás všech on, protože ať už jsme my – jeho rodina – trpěli sebevíc, on byl ten, který nemohl chodit. Nás to však zraňovalo také... Pohled na něj... Jenže to nijak nezlehčoval! O tom to je! O tom je ta má zatracená zlost! To nemůže prostě přijmout naši pomoc? Mou pomoc? Musíme vždycky znovu spadnout – i když už jsme se vyškrábali sebevýš – do toho bahna a plácat se v něm?!

Udělali jsme tolik pokroků... Možná ne ty, za které se modlíme, ale jsme o kus dál, než jsme byli v srpnu roku 2009. Konečně si můžeme dovolit být trošku optimističtí. Trošku víc. Každým dnem o malilinko víc. A co udělá Matěj? To, co je pro něj tak typické! Propadne depresi. Vzteká se. Křičí. Nenávidí svět okolo. Nenávidí sám sebe. Nenávidí všechno, co mu dosud zpříjemňovalo bytí. Odhání od sebe všechny, kteří se mu snaží pomoci. Všechny, kteří při něm stojí. Prostě se zase vzdá...

Další z úkolů, které nám  zadala češtinářka - znovu staré dobré vyprávění na volné téma (vhodné propojit s líčením).
Jak můj výtvor obstál ještě nevím, a možná se to ani nedozvím (dvě A4 ve wordu zabraly psané rukou A4 šest, takže bych se paní profesorce ani nedivila, kdyby je nechtěla číst).
Mou povídku však přináším alespoň Vám. Hned z několika důvodů - na další kapitoly to zatím nevypadá, nová povídka také ještě nebude a co jiného byste tady měli číst? Tak snad Vás alespoň zabaví Punkový máj s pánem Bohem.

A snad se také dočkáte zveřejnění povídky, s kterou jsem pokoušela štěstí v soutěži Textík.

Pěkné čtení a krásně strávený (ať slunečný nebo deštivý) pátek,
Ovečka

Martin Řezák – ano, opravdu se jmenuje Řezák, jak ten zub – bylo to nejhorší, co mne mohlo potkat. Alespoň dle názoru mé silně křesťanské rodiny. Pochytila jsem od něj drzé a nepříslušné manýry. Příliš liberální názory a chování. Až nevhodnou upřímnost a sobectví. Vsadila bych se, že když večer předčítali mému malému bratříčkovi z dětské bible, bylo jméno Martin Řezák synonymem k hadovi, který zlákal Evu k utržení a okušení onoho pověstného jablka. Martin však nebyl had. Martin byl mým jablkem. Jablkem pokušení. Byl... první krok, který jsem učinila bez - a hlavně proti – mým rodičům. Martin Řezák - ano, opravdu se jmenuje Řezák, jako ten zub – bylo to nejlepší, co mne mohlo potkat.

Je půl dvanácté. To jest jistě doba, která si zalouží trochu šílené tvorby, vymykající se pravidlům a obvyklé logice.
Nedávno jsem znovu poctila mou přítomností místní městskou knihovnu, a i přestože jsem se zařekla, že si opravdu nepůjčím mnoho literatury, poněvadž na ni při studiu nemám čas, dopadlo to naprosto jinak. Naopak. Odcházela jsme obtěžkána minimálně tuctem knížek. A o tom, že se nejednalo o odpočinkovou četbu, kterou doslova 'zhltnete' za jeden den, snad není třeba psát. Abych byla upřímná - netuším, jak se tím prokoušu a zároveň se naučím časovat sloveso ȇtre a rozumět Krebsově cyklu... Ale to není Vaše starost, to je má. Já vím. A mám vtíravý pocit, že šálek dobrého citronového čaje a trocha té nobelové a světově uznávané tvorby z knihovny zatím vyhrává po celé čáře.
Tady Vám tedy přináším dílo, vhodné tak snad opravdu na půl hodinu před půlnocí, kdy se světem internetu potulují věru jen ti nejotrlejší. Musím zklamat jak ty, kteří čekají krvavý horor, tak i ty, kteří se vrtí na křesle a čekají něco erotického. Tohle není ani jedno, ani druhé. Je to podivné. Něco, co jsem ještě dříve nenapsala. Něco, k čemuž nevím, jak se mám stavět. (A ještě jsem byla tak duchaplná, že jsem to odevzdala jako slohovou práci z češtiny, no tě pic!)
Čekám tedy na Vaše reakce, pokud se prorochníte až ke konci (pouze jedna A4) a budete z toho něco chápat a vědět, o co v tom vypravování vlastn šlo, zasloužíte si poklonu :D.
PS: Snad už někomu z Vás prozradí první obrázek, do které literatury jsem se to pustila, anebo až ten druhý. A když ani ten druhý ne. Můžete si být jisti, že konec ano.
Hodně zdaru a dobrou noc,
Ovečka

V místnostni bylo šero. Okolí osvětlovala jen slabá mihotavá záře svíčky na sekretáři. Díky ní vrhalo vše do svého okolí strašidelné, pohyblivé stíny nepravidelných tvarů. Staré křeslo s kdysi měkkým, nyní prosezeným polstrováním. Kulatý koberec s ornamenty odkudsi z východu. Hnědě rozvrzané parkety, mezi které by se s radostí usídlil prach, kdyby mu to bývalo bylo dovoleno; avšak po podlaze rozházené listy papírů je skoro zakrývaly. Knihovna táhnoucí se přes celou délku jedné stěny, chaoticky přeplněná, praskající ve švech přemírou svazků a literárních děl, na jejichž hřbetech se zlatavě leskla jména autorů. V rohu stál význačný věšák, vysoký jako dospělý muž a působící stejně silně, z tmavého ebenového dřeva. Na nejvyšším háčku si ležerně spočíval šedý klobouk. Byl jediným kusem oděvu, který věšák zdobil. Působil tam tak osamoceně, že vyvolával dojem afektovanosti – jako by byl naaranžován. A potom to šílené množství poliček, překypující milióny baněk, exemplářů a poznámek.

"Adapťáková."
Abych to slovo trochu přiblížila nezasvěceným: s novou třídou na seznamovacím kurzu vznikla i tato povídka.
Nečekejte hluboký smysl, umělecké věty a velkou pointu. Krátká. Infantilní. A absurdní. Ale snad alespoň pobaví.
A vyvolá úsměv na věčně zamračených a starostí stažených tváří dospělých a dospívajících.

Život je příliš krátký, než aby se promarnil. Chcete-li svoji Jeřabinku, jděte si pro ni!

Byl jednou jeden Pomeranč. Byl kulatý, oranžový, voňavý a šťavňaťoučký – prostě takový, jaký má správný pomeranč být. Ale stala se mu nehoda: nepozorné dítko ho cestou do školky vytrousilo , a tak Pomeranč tři dny a tři noci osamoceně ležel na kraji lesa, bědoval, spílal, křičel a naříkal (protože takovou smrt si přeci nepřeje žádný pomeranč), ovšem nikdo mu nepřišel na pomoc. A tak tedy v tichosti čekal na smrt.

Už se skoro smířil s tím, že umře docela sám, když se náhle ozval hlas.

"Hodláš tady ležet dlouho?" zavrčela na něj Bedla, stojící asi pět metrů dál.

"Rád bych ležel jinde, ale nemůžu!" odsekl jí a zase bylo ticho. Pak se však Pomeranč rozpovídal. Začal Bedle povídat o všem, co se mu zrovna v dužinách promítalo. A když skončil, Bedla pronesla osudovou větu:

"Připomínáš mi jedno semínko jeřabinky, co tu před pár lety leželo..."

Byla to jedna z mých prvních dlouhodobých prací. Tedy jakž-takž dlouhodobých. Většinou mé pracovní poměry končily po maximálně třech měsících, kdy jsem byl buď vyhozen nebo sám odešel. Nebyl jsem a ani nejsem ten typ, co by vydržel dělat monotónní činnost třeba celých dvanáct let. Asi bych se z toho zbláznil... Ale zpět k hlavnímu. Tehdy jsem dělal v malé soukromé restauraci. Tu práci mi dohodil známý mé mámy, takže jsem o ni v podstatě ani moc nestál, ovšem práce jako práce. Chvilku si něco přivydělat a potom s tím seknout. Co bych ztratil, když jsem stejnak nic jiného neměl.

Bylo mi čerstvých dvacet. Maturitu jsem nosil už rok v kapse, za to přijetí na vysokou se zdálo na míle daleko. Takže prostě jen makat a dělat a znovu makat a dělat.

Stal jsem se číšníkem. Povolání, z něhož jsem si vždy dělal srandičky způsobu: "...že je to baví, furt někoho obskakovat, utírat jim bradu a servírovat jim všechno před nos! K tomu by mě nikdy nedonutili!" Ale ouha! Jednou se vám čas vleče jako hlemýžď a potom najednou odsprintuje a vy si toho ani nějak nevšimnete. Bral jsem snad všechno. A být číšníkem se mi po nějakých sedmi dnech už přestalo tak zajídat. Důvod byl prostý. Možná se budete smát a já vím, že je to dosti trapné, ale vážně mi učarovala jedna dívka.