znovu Paulo? No, nedivte se, drazí. Je to pár pátků, co jsem dočetla jeho knihu Jako řeka, jež plyne a musím říci, že tenhle svazek úvah byl to nejlepší, co se mi od něj dostalo do ruky, takže jaká bude anotace tentokrát?

citováno z knihy Jako řeka, jež plyne

Mrtvý v pyžamu

Čtu na zpravodajském portálu na internetu: dne 10. června 2004 našli v Tokiu mrtvého muže oblečeného v pyžamu.

No dobrá, říkám si, většina lidí, kteří zemřou v pyžamu, buď

A) zemřela ve spánku, což je štěstí; nebo

B) byla v kruhu rodinném nebo na nemocničním lůžku – smrt nenastala nenadále, všichni měli čas si zvyknout na tu "nežádoucí", jak jí říkal brazilský básník Manuel Bandeira.

Zpráva pokračuje: když zesnul, byl ve své ložnici. Vylučujeme tedy hypotézu nemocnice, zůstáváme jenom u možnosti, že zemřel ve spánku, bez utrpení, aniž si uvědomil, že už nespatří světlo zítřejšího dne.

Je tu však další možnost: přepadení, po němž následovala smrt.

Kdo zná Tokio, ví, že toto obrovské město je jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Vzpomínám si, že jednou jsme se s mými nakladatelli cestou do japonského vnitrozemí zastavili na jídlo – a všechna naše zavazadla na zadním sedadle auta byla zvenku vidět. Hned jsem řekl, že je to velice nebezpečné, určitě půjde někdo kolem, uvidí to a zmizí s naším šatstvem, doklady atd. Můj nakladatel se usmál a řekl, abych si nedělala starosti. Za celý svůj dlouhý život o podobném případu neslyšel (opravdu se s našimi zavazadly nic nestalo, ovšem já jsem byl při večeři jako na trní).

Vraťme se však k našemu mrvému v pyžamu: tělo neneslo žádné známky zápasu, násilí nebo něčeho podobného. Důstojník Metropolitní policie v rozhovoru pro tisk prohlásíl, že muž téměř jistě zemřel následkem náhlého srdečního záchvatu. Proto škrtneme také hypotézu vraždy.

Mrtvolu objevili zaměstnanci jedné stavební firmy v druhém poschodí budovy, která patřila k obytnému komplexu právě určenému k demolici. To vše nás vede k domněnce, že se náš mrtvý v pyžamu, který v jednom z nejhustěji obydlených a nejdražších měst na světě nemohl najít místo k životu, prostě rozhodl, že se nastěhuje někam, kde nebude muset platit činži.

A tady nastává tragická část příběhu: mrtvý byl jenom kostrou oblečenou v pyžamu. u sebe měl rozevřené noviny s datem 20. února 1984. Na vedlejším stole označoval týž den kalendář.

To znamená: ležel tam dvacet let.

A nikdo ho nepostrádal.

citováno z knihy Záhir

... Dnes jsem byl na nádraží a tam jsem zjistil, že vzdálenost mezi kolejnicemi činí 143,5 centimetrů nebo 4 stopy a 8,5 palce. Proč se používá tak absurdní míra? Poprosil jsem přítelkyni, aby zjistila, proč tomu tak je, a zde je výsledek:

Když začínaly vyrábět první železniční vagony, používaly se stejné nástroje jako při výrobě vozů.

Proč měly vozy takový rozestup mezi koly? Protože podle této míry se stavěly staré cesty a jenom tak mohly vozy projíždět.

Kdo rozhodl, že se mají cesty stavět podle této míry? A tu jsme se najednou vrátily do velice dávné minulosti: Rozhodli o tom Římané, první velcí stavitelé silnic. A jaký byl důvod? Válečné vozy táhly dva koně – a když postavíme vedle sebe dva koně oné rasy, jakou v té době používali, zajmou prostor široký 143,5 centimetrů.

Tato vzdálenost mezi kolejnicemi používanými pro dnešní velice moderní a vysokorychlostní vlaky, jaké jsem viděl dnes, určili Římané. Když přišli do Spojených států přístěhovalci stavět železniční tratě, neptali se, jestli by nebylo lepší ten rozchod upravit, ale pokračovali podle téhož vzoru. To ovlivnilo dokonce i stavbu kosmických transportérů; američtí inženýři byli toho názoru, že cisterny by měly být širší, ale protože se vyráběly v Utahu, musely být dopravovány do Kosmického střediska na Floridě po železnici a do tunelů se nic jiného nehodilo. Závěr: Museli ustoupit a přijmout to, co Římané označili za ideální míru.

A co to má společného s manželstvím?

...

Už je to trochu dýl, co jsem se vydala na svou obvyklou obchůzku po oblíbených stránkách a nalezla tenhle malý skvost.
Vytvořila ho Mozkomorka Caniche a já jsem si velmi drze dovolila ho zkopírovat. Samozřejmě uvádím zdroj, abych se nevystavovala nebezpečí, zardoušení spáry Mozkomora nebo nedej bože smrtelného polibku

Pěkné čtení.

Netroufám si odhadnout, jestli Joanne Rowlingová v době, kdy psala postavu profesora Snapea tušila, jaká popularita toho na první pohled naprosto nepopulárního muže čeká. Asi málokdo by sázel na to, že se se svýma  ledovýma očima, mastnými vlasy a hákovitým nosem,  doplněným o  nezbytný sarkasmus, samolibou aroganci a povýšenost  stane idolem žen a dívek od deseti let výš... Osobně se domnívám, že paní Rowlingová jeho postavu stvořila, aniž by ji byť i v koutku duše napadlo, co se kolem ní časem rozpoutá...
A co se rozpoutalo? Jen si zadejte heslo Severus Snape v jakémkoliv zahraničním vyhledávači a uvidíte...
Samozřejmě se nabízí otázka "proč?"

Ne, není to reklama.
I když svým stylem je, ale důvod, kvůli němuž to tady zveřejňuji není propagační.

Jsem uchvácená a nemám slov.
Dobrovolně přiznávám, že jsem nikdy nenalezla úvahy lidí jakéhokoli věku, které by za něco stály (to myslím i samu sebe).
Jediný disktabilní autor je Paulo Coelho, ale u něj to nejsou úvahy na pár stránek, jeho díla jsou přímo knížky, takže to nepočítám.
Ale dnes svůj přístup měním. Právě jsem si přečetla úvahu jedné - nyní ještě neznámé kachničky - která mě opravdu donutila smeknout.

Tleskám.
Prozatím přidávám pouze odkaz. Zda-li ho někdy nahradím celým článkem, nevím. Jelikož nedokážu cizí dílo jen tak bez souhlasu zkopírovat, počkám, jestli se tajemná autorka neozve sama, a pak se jí otážu. Jinak zůstanu u toho odkazu.

Pozn.: Upřímně nechápu, drahá kachničko, proč se k tomu nehlásíš. Kdybych já napsala něco takového, rozhodně bych se podepsala...

Vřele doporučuji přečíst. Je to krátké, tipuji půlku A4.
Délkou žádné veledílo, ale obsahem veledílo nepochybně.
Nebuďte líní a klikněte, stojí to za to!

Kachní Mind Error