emptiness.

leere.

le vide.

vacatio.

Že na rozbité koleno zabírala jen jedna medicína, to má paměť (ať je s přibývajícími lety sebehorší) nikdy nezapomene. Ho Ho Watanay pomáhalo na všechny bolístky zraněné dětské duše i těla. Maminčina náruč, trocha čechrání ve vlasech a svět byl znovu v pořádku.

Už dávno to není jedna písnička, díky níž se dá zapomenout na strasti. Už to pomalu není ani psaní. Už to není ani Nirvana. Už to není běh. Už to není skoro nic. Už je to máloco.

S každým dnem, jenž nechávám za sebou, se hromadí spíše přesně opačné věci. Věci, které vyvolávají milióny pocitů a úvah. Zřídka veselých a optimistických.

Přímo úměrně k nabytým rokům vznikají nežádané naplaveniny starostí. Stihnout tamto a ono. Nezapomenout. Raději si zapsat. Udělat. Vykonat. Muset.

Kde jsou ty dny, kdy bývalo dvacetčtyři hodin věčností? Dnes už je jeden den málo.

Chtěla bych se vrátit do toho roku, měsíce, do toho jednoho specifického okamžiku. Chtěla bych brázdit dvorek na svém kole, rozbít si koleno a s pláčem utíkat za maminkou. Chtěla bych jí vyskočit do klína a vyplakat se. Chtěla bych zase poslouchat její Ho Ho Watanay a neuvědomovat si přitom, jak falešně ve skutečnosti zpívá.

Chtěla bych žít tak, jak chci. A je mi jedno, že je to sobecké.

Chtěla bych dočíst Pianistku, kterou jsem dnes musela vrátit. Chtěla bych strávit den nad Coelhem, kterého jsem si půjčila, ačkoli vím, že nebudu mít čas ho otevřít.

Chtěla bych číst a prostě jenom číst. Neuvažovat o tom, jak dlouho můžu ležet ve stránkách a v kolik se musím zase věnovat povinnostem. Chtěla bych si čtení zase jednou užít. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy četla každou svou buňkou. Není to knížkami, je to mnou. Je to tím okolo mě.

Chtěla bych strávit den nad klávesnicí. Chtěla bych psát. Ponořit se do děje. Nedívat se nalevo napravo. Nechat své prsty běhat po klávesách. Stát se ničím. Jen prostředkem. Být neviditelná. Ponořit se mezi řádky. Žít jimi.

Chtěla bych si vytáhnout deku na kopec. Lehnout si a strčit do uší sluchátka. Chtěla bych se dívat na azurově modré nebe a sledovat bílé mraky. Chtěla bych při tom všem poslouchat Nirvanu a zas a znova s Kurtem opakovat: "It's OK eat fish, ‘cause they haven‘t any feelings."

Chtěla bych jít běhat. Chtěla bych si obout tenisky, slyšet Like A Stone a prostě jen běžet. Bez rozmyslu. Svobodně. Tak jako jsem to dělala stovky dnů.

Chtěla bych se pořádně vyspat. Ne jako z pátka do sobotního oběda. Nebo jako ze soboty do nedělního pokročilého odpoledne. Chtěla bych doopravdy spát.

Chtěla bych si přestat zapomínat brát do školy jablka. Chtěla bych si alespoň jedno denně dát. Chtěla bych najít v Jednotě na náměstí hrušku, když na ní mám chuť. Chtěla bych méně pít kávu a víc čaj.

Když se k vám otočí zády i ten, o kom jste si skoro celé desetileté mysleli, že nemůže být jiný, než dobrý;
když vás ten někdo dokáže za tak krátkou dobu několikrát srazit až na zem;
když se tomu někomu otevřete, důvěřujete mu, obracíte se na něj s otevřenou náručí;
když stále doufáte, že to nemůže být pravda;
když si namlouváte, že takový onen člověk přeci být nemůže;
když je už naprosto zjevné, že se ze svatého anděla stala zlá, škodolibá, zraňující a bezcitná osoba,
uvědomíte si, jak úkrutně jste se v tom dotyčném zmýlili.

A jelikož jste člověk od přírody nedůvěřivý, opatrný a neochotný se svěřovat a přátelit s někým, komu nevěříte, začnete být schizofrenický.
Vidíte nebezpečí tam, kde možná žádné ve skutečnosti není. Přestanete se usmívat a cítíte se zraněný a podvedený.
Je vám špatně. Vždycky jste si totiž mysleli, že lidi dokážete odhadnout dobře. Že jste dobrý analyzátor. Ale teď jste na dně.

Když poznáte, jak skvělou a bezchybnou přetvářku dokázal člověk zachovávat po celých devět let, jste rádi, že jste jí nebyli omámeni už ani o minutu déle.
Je vám smutnu u srdce, protože poslední dobou odcházejí všichni. A společně s nimi i vaše vlastní já.

Už nejste ten, kým jste býval. Přemýšlíte, zda-li to je tím proklatým věkem, ale vaše vždy tak význačné sebevědomí postupem času klesá. Nevěříte si už v ničem. A není to, kvůli té hloupé a zlé osobě. Je vám z ní na nic a nehodláte si kvůli ní dělat těžkou hlavu. Jediné, co vůči ní nyní cítíte je odpor a nechuť. Dříve bývala jedna z těch 'ne zrovna dobrých, ale kamarádů. Ale teď už není zdaleka ani to. Nezaslouši si vaši důvěru. Tím, jaká je ve skutečnosti, bez přetvářek a planých úsměvů, tím se vám vzdálila na stovky světelných let.

"Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagogách vás budou bičovat."
(Matouš 10:16, 10:17)
 

Koupila jsem si steelky. Abych byla velkej punker.

Ale nohy mě po pogu budou bolet určitě ještě víc, než v converskách.

Ptám se sama sebe, jestli tam patřím. Jestli chci fakt bejt taková. V mrkváčích a červenejch těžkejch botách s deseti dírkama.

Ráda bych tam patřila. Líbí se mi tam.

Tak proč ty pochyby? Kvůli nim.

Říkám si, jestli oni chtěj, abych tam patřila...

Udělal se mi puchejř na patě. Hned po prvních třech hodinách v těch kurevsky drahejch botách z pravý kůže. A trvalo tři dny, než jsem si mohla oblíct jedinou fusekly.

Ale stojí to za to. Já to chci.

Nepřetvařuju se. Jsem sama sebou.

Už dřív jsem to prodělávala. Koupila si károvaný kalhoty (co ještě dneska zapnu! Takže to s mojí váhou tak zlý zase nebude...) a nabarvila si vlasy na modro.

Nosila sichnu v uchu a poslouchala hudbu, z který se ježily matce vlasy na hlavě.

A byla jsem hustá.

Jenže lidi jsou svině.

A já byla sama. A jsem zase.

Protože lidi jsou svině ještě větší.

Ráda bych si přestala dělat hlavu s tím, co si ten a ta myslí.

Je to těžký.

Chtěla bych bejt silná a všem nakopat prdele. Kor teď, když mám trepky s kovovou špičkou...

A držte hubu.

Nechci vaše komentáře a nechci vidět vaše vykulený oči a otevřený huby a ty podělaný otázky typu: "Ty? Fakt? To bych do tebe neřekla..." A pak si myslíte: ‚Jó, slečna si na něco zase hraje...‘

Víte, kdy si na něco hraju? Když se snažím bejt normální a rozumět si se všema. Rozumět si s váma.

Nechci bejt loutka.

Chci si oblíct svý mrkváče.

Udělat si dredy.

Obout svý steelky.

Srát na puchejř. Zavázat si tkaničky.

A bejt free.

Někde tam – mimo čas i prostor – sedí ten hajzlík. Má ohnivě rudé vlasy a vypadá trochu jako ten skřet z nejnovějšího Shreka, Rumplcimprcampr. Kouká se na nás a sleduje naše životy. Pln škodolibého potěšení. A směje se, až se za břicho popadá... Tahá za nitky a lidi skáčou. Říká si Osud.

Jsem skeptik a ateista, co se týče veškerých nadpřirozených věcí. Ať už Boha, upírů, vlkodlaků, čarodejnic, kartářek, horoskopů, víl, andělíčků, mikulášků, ježíšků a nevím, čeho ještě. Nevěřím v to. A netajím se s tím.

Jsem spíše praktik. Ne, že bych byla tak duševně omezená, že si nedokážu představit něco magického, něco nadpozemského, vymykajícího se realitě takové, jakou ji obecně známe. To právě naopak, myslím, že má obrazotvornost je na to až příliš bujná... Jen jsem se nikdy večer, v noci, ve tmě v pokoji nebála, že by na mě vyskočila nějaká krvežiznivá bestie a rozdrásala mi hrdlo. Nikdy jsem nebyla stoprocentně věřící (možná jako malá, když se mi ten pán, co chodí po nebi na obláčcích s dlouhými bílými vousy zdál hrozně hustej...). Ale nikdy jsem na nic takového nebyla.

Proč? Protože myslím, že život je zázrak sám o sobě. Že ta magie spočívá v tom, že dýcháme, že umíme to, co umíme, že jsme tam, kde jsme. Všechny ty procesy v našem těle a v přírodě. Zdá se nám to naprosto normální a automatické, ale podle mě je právě v tom ta pravá nadpřirozenost a krása. To, co mne nechává žasnout a zdá se mi kouzelné... V tomhle všem vidím tu pravou magii. Proto se mi zdá zbytečné, vymýšlet si bytosti, co se můžou holit, jak chtějí a o úplňku jsou stejně chlupatí až za ušima a vyjí na měsíc, jako by jim někdo stál na noze...

Ale zpátky k tomu, o čem chci psát. Chci Vám napsat o tom, jak začínám pochybovat. Jak se moje pevná jistota pomalu boří. Ne, nebudu vám psát, jak jsem viděla andělíčka, mého strážníčka a ten mi zašeptal blá blá... Ne, toho jsem ještě díky bohu neviděla. Chci se s Vámi podělit o něco, v co jsem nevěřila stejně jako v toho starého pána na mráčku... Osud.

Poslední dobou (už to začalo tak před rokem a teď se to stále stupňuje) si připadám trochu jako ve špatném filmu. Chci říct, že všechno, co se mi poslední dobou stává, se mi nemůže stávat náhodou. Ano, jsem stále skeptická a sama si říkám, jestli mi nehrabe... a nevěřím v to stejně jen... je to podivné.

Když mám čas pro sebe, a sedím třeba o poledňáku na mojí lavičce v parku, nebo běžím, nebo poslouchám Nirvanu; kdykoli, kdy se prostě můžu oddat přemýšlení... začínám si připadat trochu jako vtip.

To všechno, co se děje... nedokážu uvěřit tomu, že by se to dělo náhodou, prostě jen tak, že by to vyplunulo ze situace. Na to je to příliš promyšlené. A někdy až zlomyslné, zraňující. Přijde mi to trochu jako válečná strategie. Dobře proplánovaný harmonogram...

Je to možné? Že je někde Kniha Osudu a v té je zapsané všechno, co se nám má stát a to se také stane? Skeptik a praktik se ve mě hlasitě ozývá a protestuje... ale je ještě jedna část, a ta krčí rameny a nenápadně přikyvuje...

Nehodlám se tady rozepisovat o tom všem, co mě dovedlo k těmto úvahám a to hned z několika důvodů. Zaprvé nechci psát sáhodlouhý článek, zadruhé nejsem v těhle věcech takový extrovert, že bych to zveřejňovala na netu a zatřetí si myslím, že Vás to ani tak nebude zajímat...

Ale stále víc si začínám připadat jako oběť špatného žertu. Jako figurka na šachovém poli, s níž kdosi posouvá a osnuje jí život... Osud?

Někde tam – mimo čas i prostor – sedí ten hajzlík. Má ohnivě rudé vlasy a vypadá trochu jako ten skřet z nejnovějšího Shreka, Rumplcimprcampr. Kouká se na nás a sleduje naše životy. Pln škodolibého potěšení. A směje se, až se za břicho popadá... Tahá za nitky a lidi skáčou. Říká si Osud.