Zdravím,
snad nemá cenu vyplítvat tucet řádků tím, že se Vám budu omlouvat, jak dlouho mi to trvalo, proč mi to tak dlouho trvalo a tak dále a tak dále.
Ne, dneska budu trochu sobec a prostě se Vám neomluvím dlouhatánským slohem. Doby se mění a já už jednoduše nemám tolik času na psaní, jako jsem měla dřív. Psaní je stále jedna z mých největších vášní a závislostí a nehodlám končit - ačkoli to tak po několika měsících pavučin a prachu na tomto blogu vypadá. Píšu však dál! A tato kapitola je toho důkazem.
On & Ona nás provázelo už velmi velmi dlouho. Vy, kteří ještě pamatujete doby mého bývalého blogu, jistě víte, že povídku jsem začala psát právě tam. Vznikla na soustředění a prvních několik kapitol se mnou debatovala před napsáním Grewi. Tu ale vymýšlení děje brzy přestalo bavit, a tak to zůstalo na mne.
Přes mnohé odmlky, nástrahy a problémy jsem On & Ona dotáhla do zdárného konce, který si teď můžete přečíst.
Doufám, že i po ukončení této - mohu bez rozpaků říct, že velmi populární a oblíbené povídky - se mnou i nadále zůstanete a budete číst. Mám pro Vás připraveno několik... dalších výtvorů mého ovčího mozečku.
PS: V minulých kapitolách jsem na Vás trošku... zapomínala, a tak Vám v této dopřeji nadmíru obrázků! No to víte... Máj je lásky čas ;)

Pěkně čtení!

435 300 znaků
75 859 slov

On & Ona

Ahoj, drahoušci,

chtěla jsem Vám tuto kapitolku dopřát na Valentýna (protože se obsah cukru každou větou pomalu ale jistě zvyšuje), jenže jsme se rozhodla, že kýčů je 14. února dost, a tak jste si museli počkat na dnešek. 16. únor je tedy datum předposlední kapitoly této povídky. Ach... už si ani nevybavuji, jak to vůbec všechno začalo...
Ale ne! Na melancholické vzpomínání bude čas u kapitoly dvacáté. Teď Vám přeji příjemné čtení! =)

PS: Znovu jsem to usekla v tom nejlepší - jak vždy říká Marilla - ale tentokrát se dočkáte pokračování! ;)

Ovečka

Slunce se na zčeřené vodní hladině lámalo vskutku úžasně. Nina to milovala a nedokázala se toho pohledu nabažit. Líbilo se jí, jak se voda před špičkou jejího skifu rozestupovala, jak se temná tekutina blyštila zlatavými odlesky, skotačivě poskakujícími po její hladině. Znovu zabrala. Byl to omamný pocit. Krásný. Ta sladěnost, plynulost a naprostá přirozenost pohybu. Ta rychlost. Bylo dusno a ve městě byl vzduch těžký a horký, ale tady na vodě... Tady jí vlasy stažené do culíku čechral jemný chladný větřík. Jako závan odněkud jinud. A voda. Pouze její přítomnost a to, jak samozřejmě omývala boky lodě, to jak Ninu do široké dálky obklopovala, to samo o sobě už nutilo její tělo zapomenout na to nesnesitelně horké počasí.

Na vodě bylo vždycky chladněji. Vždycky, když ucítila, jak pouze silou svých útlých paží proniká vesly znovu a znovu pod hladinu, a jak se jí voda poddává a ona se po ní nese, zapomínala na námahu. Dokázala by veslovat stále. Pořád dokola. Tam a zpět. Tisíckrát. Nedbaje na kapičky potu, které jí stékaly po zádech, po zátylku a po obličeji. Nedbaje na to, že si jisto-jistě znovu pěkně uškvaří kebuli, protože nemá kšiltovku – ze srdce nenáviděla pokrývku hlavu. Toužila svou rychlost cítit na vlastní kůži. Ve vlasech.

Štědrovečení kapitolka je tedy konečně tady!
Plánovala jsem ji zveřejnit dříve, ale nějak mě uchvátila stará dobrá Popelka, takže jsem to nestihla. Ale každopádně je teď tady!
Přišlo mi to tedy pěkně šílené, psát na Vánoce kapitolu, která se odehrává o Velikonocích... Zasmála jsem se, no :D
Doufám tedy, že se Vám bude Váš vánoční dáreček líbit, a že si ho užijete do sytosti.
Nechci být posel špatných zpráv a kazit Vám náladu, ovšem po této kapitole už zbývají pouze dvě další a i této povídce odzvoní. Proto si ji užijte ještě více!
Veselé Vánoce!
Ovečka

"Takže to tady určitě zvládneš, miláčku?" ptala se asi už podesáté Tereza a starostlivě shlížela na svou ležící dceru.

"Jasně, mami, zvládnu to tady," odpověděla jí a potlačila nutkání protočit oči. Proboha, proč by to neměla zvládnout? Náhlá přehnaná starost a péče její stvořitelky byla pro Ninu nejen neobvyklá, ale i značně nepříjemná.

"Babička bude určitě smutná, že tě neuvidí..." poznamenala.

"Tak jí ode mě pozdravuj."

"To udělám," přikývla. "Takže nezapomeň, plnou krabičku paralenu máš v koupelně a šunkofleky v troubě. Doufám, že ti to vystačí, než se vrátíme Kdyžtak by měly být ve skříňce ještě nějaké nudle, takže si udělej ty. A kdyby se něco dělo, tak zavolej paní Malíkové, a nám samozřejmě taky..."

"Mami, přeci nejedete pryč na rok!" připomněla jí netrpělivě. "A svět se za ty dva dny nezboří."

"Ale ty možná ano," nedala se ta. "Je to ode mě vrcholně nezodpovědné, že nechávám doma nemocné dítě a sama si jedu pryč!" zanotovala.

"Mami," oslovila ji Nina. "Nechci být hnusná, ale myslím, že za posledních pár let sis vrcholných nezodpovědností nastrádala dost. A myslím, že víš moc dobře, jak skvěle si s Květou rozumím."

"Má tě ráda, jsi její vnučka," oponovala Tereza.

"Je to falešná fúrie a má mě asi tak rád jako já ji," konstatovala suše o své nevlastní babičce. Její matka si povzdechla a naposledy položila Nině ruku na čelo.

"Nezdá se, že by ti to klesalo. Vzala sis prášek? Vem si po obědě ještě jeden a kdyby to večer stouplo, tak mi zavolej a dojedeme do nemocnice..."

"Nepanikař, prosímtě," uklidňovala ji Nina. "Je to jenom nachlazení."

"Jen aby!" zatrylkovala starou známou písničku a Nina už věděla, co bude následovat. To samé, co přišlo včera i předevčírem. "Co se ti honí v hlavě proboha? Lézt v dubnu na led! Kdyby tam bylo hloub, tak ses mohla utopit! Uvědomuješ si to vůbec?!"

"Ano, mami, uvědomuju," odpověděla naučenou frázi a zavrtěla se v posteli.

"TEREZO!!!" rozlehl se domem Adamův hlas. "POJEDEM UŽ, KURVA?! VÍŠ, JAK MÁMA NENÁVIDÍ, KDYŽ PŘIJÍŽDÍME POZDĚ!" Nina tentokrát pohled ke stropu potlačit nedokázala. Matka ihned vyskočila.

"Tak my jedeme... Pořádně se vylež... alespoň budeš mít zase jeden víkend volno. Pořád jsi na vesláku nebo s Petrem... Vyspi se. A zapomeň na počítač, jasné?"

"Ano, mami."

"Dobře, tak já jdu. Ahoj!"

Ahoj, milí a zlatí,
zase to trvalo, já vím. Ale už si musíte zvyknout, že to bude trvat pokaždé, protože já prostě nemám čas. Učím se, až se ze mě kouří (a společně s tím kouřem unikají i ty vědomosti, které si pokouším marně nacpat do hlavy). Ale jinak je to dobré - pokud by Vás zajímal ještě trochu můj osobní život.
Nebudu Vás však zdržovat. Vím, jak tuhle povídku milujete, vím, jak se jí nemůžete dočkat, a vím, jak proklínáte každé mé další slovo v úvodu.
Takže končím, a loučím se s Vámi na týden (seznamovák - možná o něm, až přijedu, poreferuji). Ale kapitolku příští víkend nečekejte, protože se budu muset znovu ponořit do zápisků, výpočtů a podivných chemických značek, které se mi pletou (hlavně ty na R !!!)
Přijemné čtení a snad se Vám daří,
Ovečka.

Do Pardubic to měli prakticky přes půl republiky. Cesta by bez zastávek trvala šest hodin, ale nespěchali. Když za sebou měli třičtvrtiny cesty a když se začalo schylovat k dvanácté, Ávka zastavila před benzínkou u silnice a byla vyvolána polední přestávka na záchod a oběd. Sportovci si navíc museli protáhnout nohy. A Nina s Petrem taktéž.

Když se vracela zpátky k autu, s vyprázděným močovým měchýřem a zakoupenou bagetou v ruce, všimla si Petra sedícího na schodech zadních dveří.

"Co tady dělaš?" otázala se s úsměvem a přistoupila k němu blíže. Natáhl k ní ruce, kterých se chytila. Přitáhnul ji. Pak slabě políbil.

"Čekám na tebe..." zamumlal, když se od sebe odtrhli. Za jeho slova poděkovala mlaskavou pusou na tvář a usadila se mu na stehno.

A konečně!
Dopsala jsem kapitolku k On&Ona - jak jste si už jistě všimli.
Jedná se o patnáctý dílek; a celá tahle povídka se pomalu ale jistě chýlí ke konci. Ale neklesejte na mysli, ještě máme dost času (to vzhledem k tempu, kterým přidávám pokračování, a které je podobné tempu šneka).
Ne, zlatíčka. Neprozradím Vám, kolik si ještě budeme moci užít kapitol. Ještě ne, je příliš brzy. Řeknu Vám konečný počet částí až při zveřejňování kapitoly předpředposlední (to už Vám vlastně ani nebudu muset říkat číslo, poněvadž si ho sami vyvodíte...). Jen ať se máte ještě na co těšit a ať máme napětí trochu jiného rázu.
V článku čeká jeden obrázek, ale až ke konci.
Příjemné čtení,
Ovečka.

"Já vím," poznamenala polohlasem, ale ať chtěla sebevíce, rudých tváří se ne-a-ne zbavit. Petr klečel před ní, její dlaně sevřené ve svých a hleděl na ni soucitným pohledem. Jeho empatie jí však nijak nepomáhala. Právě naopak. Díky ní si ještě více uvědomovala tíhu situace. Možná by teď uvítala chování stylu: ‚Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Nic se nestalo.‘ On byl však přesvědčen, že jí musí dát najevo svou podporu. A jí to nevadilo, vlastně byla za jeho pochopení neuvěřitelně vděčná, ale cítila se trapně. Nejraději by se zahrabala pod zem, skryla si tvář do dlaní, udělala cokoli hlavně, aby nemusela hledět do těch jeho láskyplných modrých očí. Neříkal jí, že to bude dobré. Nechlácholil ji. Nenamlouval ji nic, čemu by sám nevěřil. Ale i přestože přes jeho rty taková slova nepřešla, z celé jeho bytosti je cítila. Chtěl ji utěšit a uklidnit. Tak moc chtěl...