Přeji příjemný pondělní večer,
trvalo to trochu déle, než jste byli v poslední době zvyklí, ale času jaksi nemívám nazbyt (a pochybuji, že se to v blízké budoucnosti změní), takže to trvalo, než se tady objevila další - již jedenáctá - kapitola. Měla bych nutkání konečně zase sednout k Pentandře (na kterou jsem jaksi pozapomněla) a zároveň taky toužím konečně dorazit BOSko... Ale vidím to spíše tak, že se u těchto druhých dvou rozepsaných povídkách nic významného nestane, dokud neskončí Matar.
Živě před očima vidím, jak teď někteří z Vás skuhrají. Ale ty se pokusím uklidnit následující zprávou: do konce Mataru (dle mé rozpracované osnovy, která není neprůstřelná, ale nemá k tomu daleko) zbývá již pouhých deset kapitol (přičemž nepočítám asi dva nebo tři Intermezza).
Vzhledem k mé rychlosti přidávání pokračovaní to vlastně nic uklidňujícího nebude (:D), ale během svátků toho chci hodně dohnat, takže uvidíme, zda se přitom dohánění dostanu i ke psaní. Možná by Matar mohl skončit ještě před svými ročními narozeninami...

Každopádně se přestávám vykecávat, protože jsem jako spekulant naprosto neschopná, :D
Ovečka

Se západem slunce

Když se Julie toho dne zvedala od snídaně, uslyšela, jak se v přední části stanu, která sloužila k oficiálním účelům, rozlehlo povzdvižení. Se zájmem naslouchala zanícené a rozhořčené arabštině, kterou už za tu dobu, co tady pobývala, dokázala přiřadit svému majiteli, nebo spíše majitelce. Byla to Basima, která velmi pohnutě a také dosti hlasitě spílala v přijímací síni. A byl to Ehsanův hlas, který jí nevzrušeně odpovídal.

Zatímco naslouchala láteření, sklidila ze stolu těch pár kusů nádobí, které použila a odnesla jej do průchodu mezi šejchův stan a stan služebnictva, ve kterém se připravovaĺo jídlo. Když si poprvé uklidila po sobě ze stolu, všichni na ni – včetně šejcha – hleděli, jako by spadla z višně a několikrát ji ujišťovali, že to nemusí dělat, že k tomu jsou tady jiní lidé. Ona však stála zatvrzele na svém. Měla to štěstí, že ji vychovávali rodiče, kterým bohatství nestouplo do hlavy, kteří měli služebnictvo, ale kteří si stále ještě uvědomovali, co obnáší normální život. A naučit svou jedinou dceru, si po sobě uklízet, mezi to nepochybně patřilo. Když odstavila tác s nádobím na připravený stolek (přímo do kuchyně jí byl totiž vstup zakázán – prý je to to poslední místo, na kterém by se měl čestný panovníkův host nacházet), otočila se a zatímco si již naučeným pohybem, který by zvládla i poslepu, zakryla tvář a vlasy niqábem, zamířila k průchodu ze soukromé do oficiální části šejchova obrovského stanu. Basimin rozhořčený hlas se ozýval stále, ale už byl mnohem tišší. Na jednu stranu cítila Julie rozpaky, že tak vpadne do jejich rozhovoru, ale na stranu druhou jí opravdu docela zajímalo, co se děje, že je jindy tak klidná Basima rozzuřená do běla. Naposledy si uhlazením zkontrolovala, že je všechno na její pokrývce hlavy tak, jak má a vykročila ven. Na chodbě její přítomnost okamžitě zbystřila dvojce stráží, která jako nehybné sochy chránila vstup do přijímací místnosti. Julie si tady někdy opravdu připadala jako v pohádkách z Tisíce a jedné noci.

Pokynula oběma strážným a ukázala ke vchodu, který byl krytý silnou látkou. Přesto ven stále pronikaly útržky zaníceného rozhovoru. Strážní si vyměnili nejistý pohled, ale po chvíli odhrnuli závěs a nechali Julii vstoupit.

Jakmile vešla, horečné Basimino spílání utichlo a ona se otočila, aby na ni - stejně jako Ehsan - pohlédla.

"T'ha-soch'a," pronesla a vysekla slabé purkle.

"Julie," povzdechla si Basima a zdálo se, že odhodlání, které měla k tomu, postavit se Ehsanovi, po jejím příchodu vyprchalo. Ramena jí bezmocně klesla. "Dobré ráno," pozdravila ji přátelskou angličtinou s výtazný přízvukem a přistoupila k ní, aby jí položila ruku na rameno. Julie to laskavé gesto opětovala. Basima ji měla velmi ráda a Julie její sympatie sdílala.

"Co se tady děje?" odhodlala se jí Julie opatrně zeptat. Basima vrhla tázavý pohled na Ehsana, který doposud nehybně seděl v křesle v čele místnosti.

"Takú-lul'ha," řekl jí tiše a Julie, i přestože se poslední dny velmi intenzivně věnovala arabštině, nerozuměla ničemu jinému než slovu říkat. A také by za to ruku do ohně nedala. Už chtěla žádat Basimu o překlad, ale ta se k ní otočila a s rukama stále položenýma na jejích ramenou, ji dovedla k jednomu ze dvou křesílek pro hosty. Tam ji usadila.

"Jde o to, že nás brzy navštíví Ehsanova a Fahimova sestra," začala pomalu.

"Hala?" otázala se Julie překvapeně. Basima přikývla a nedala najevo údiv nad tím, že Julie zná její jméno. "A co je na tom špatného?" nechápala. "Ty ji nemáš ráda?"

"Ale ne!" zděsila se Basima upřímně. "Miluju ji jako vlastní dceru, ale... Řekněme, že už je dost stará na to, aby měla vlastní rodinu. Už měla být dávno vdanou ženou a matkou..." zamračila se postarší Arabka. "Ale její bratři ji příliš rozmazlují. Obzvláště Ehsan," a pak vrhla na jmenovaného zakaboněný pohled. Julie pomalu přikývla a raději si svůj názor na celou záležitost nechala pro sebe. Ve skutečně se jí Ehsanovo chování v celé záležitosti velmi zamlouvalo. Nijak na svou mladší sestru netlačil, aby se provdala a místo toho jí – což bylo v muslimských a hlavně urozených rodinách velmi neobvyklé – nechával žít vlastní život.

"Proto se tak vztekáš?" hádala tedy Julie.

"Také," povzdychla si Basima. "Ale hlavně proto, že Hala odmítá nabídky k sňatku jako na běžícím pásu. Zrovna teď – proto taky přijíždí, aby utekla hněvu svého nápadníka – odmítla nabídku, o které si mohou jiné dívky nechat jen zdát. A to nemluvím o tom, že už je podle našich měřítek příliš stará... Jde mi jen o její dobro!" zvýšila popuzeně hlas. "Ale to tady zřejmě nikdo nechápe!" probodla Ehsana očima a vyskočila rozezleně na nohy. "Až nabídky přicházet přestanou docela, vzpomenou si, co jsem jim říkala!" dodala a potom jen krátce pokynula Julii a naštvaně vypochodovala z místnosti.

Po jejím odchodu nastalo tíživé ticho. Julie za ní chvíli hleděla a pokoušela se vžít do její situace. Zčásti ji také chápala, Basimin celý život řídily tradice a zvyklosti, ale na druhou stranu neuznávala to, že byla muslimským dívkám vzata možnost volby, jak se svým životem naložit.

"Nikdy jsem ji neviděla takhle rozhozenou," promluvila potom polohlasem a otočila hlavu k Ehsanovi, který stále nehybně spočíval na svém přijímacím křesle – lomeno trůnu. Za těch pár dní, které uplynuly od jeho příjezdu, se mnohé změnilo. V prvé řadě to, že už se ani jednou nepohádali. Což bylo rozhodně dobré znamení. Julie si v jeho přítomnosti připadala jako na mráčku. Jako ve snu. A ten dojem jen umocňovala krásná, okolní pouštní krajina a všechno to bohatství, které ji obklopovalo. Zároveň se také začala mnohem více věnovat arabštině a každý den šla do školy, kde žákům vyprávěla v hodinách angličtiny a francouzštiny. Bylo to pro ně velmi přínosné, protože mohli konečně své teoreticky nabité vědomosti zužitkovat prakticky. A Julii to navíc bavilo. No, a jedna věc, které se nezměnila, byla ta absurdita. Ehsan na ni i nadále mluvil arabsky a ona mu odpovídala anglicky. Ani jeden nerozuměl tomu druhému o moc víc, ale většinou to nevadilo. Rozuměli si beze slov. Teprve, když se jednalo o něco podstatného, zavolali si na pomoc tlumočníka či někoho ze služebnictva. Julie nemohla popírat, že byla překvapená tím, jak striktně Ehsan angličtinu odmítal, ale nemohla s tím nic udělat. Když jednou Asalah požádala, aby se ho jejím jménem zeptala, proč se nechce trochu věnovat angličtině (nepochybovala, že by ji rychle pochytil), její služebná vyděšeně odmítla a po celý zbytek dne se jí vyhýbala. A tak to Julie nechala, ačkoli jí to stále vrtalo hlavou.

Ehsan na její anglickou větu, jen pokrčil rameny a povzdechnul. Potom si ji pohybem přivolal k sobě. S radostí mu vyhověla, vstala z křesla, na které ji Basima usadila a ladným krokem k němu dotančila. Před vyvýšeným pódiem, na kterém si hověl jako skutečný král (což vlastně i skoro byl), se zastavila a zamrkala. Rošťácky se na ni usmál a její srdce díky tomu rozpustilému úsměvu zaplesalo. Jak málo se usmíval... Většinu dne trávil tím, že pracoval. Skutečně byl velmi vytížený. Někdy mu zbyl čas, s ní posnídat, jindy – jako třeba dnes – jedla sama. Obědy už si zvykla trávit bez něj, ale večeře a to, co po nich následovalo, to bylo jen jejich. A každá, byť sebekratší chvilka, kterou byla schopna ukořistit z jeho nacpaného programu, byla velmi, velmi radostná. Julii nevadilo, že ho po celý den skoro nevidí. Samozřejmě jí chyběl a šíleně se na něj těšila, ale věděla, že s ní není, protože nemůže. A zároveň se také v těžkých chvilkách uklidňovala tím, že počínaje večeří je už jenom její. Poznala na něm – aniž by to musel říkat, že mu chybí úplně stejně. Vždycky se snažil, i když byla jeho práce sebetěžší, si ji rozvrhnout tak, aby jejím plněním netrávil také chvíle po západu slunce. Protože ty věnoval jedině jí.

A teď neklidně poposednul, protože mu odepírala těch pár vzácných okamžiků, které se jim po Basimině odchodu naskytly. Lišácky na něj mrkla, a když se po ní natáhnul, uhnula. Zavrčel. Ale ne naštvaně, spíše pobaveně její hrou a možná i malinko popuzeně. Znovu po ní chňapnul, ale v poslední chvíli jeho neposedným dlaním unikla. Pak však neměla čas si své druhé vítězství užít a dobírat si ho jím, protože Ehsan stál vmžiku na nohou a byl připraven, si ji chytit sám. Julie se musela rychle otočit a znovu o vlásek uniknout před jeho pažemi. Volná abáje, kterou měla na sobě, jí úprk značně usnadňovala, a tak jeho štíhlému, atletickému tělu dokázala chvíli vzdorovat a nahánět si ho po přijímací místnosti, kterou se rozléhalo jejich pobavené chichotání.

Když už cítila, že jí pomalu dochází dech, zaběhla za jedno z křesel pro hosty a použila ho jako štít. V černých očích se mu vítezně blýsklo, protože si stejně jako ona uvědomoval, že už skoro vyhrál. Julii se ještě několikrát pomocí křesla před sebou podařilo uniknout jeho sevření, ale když se potom otočila, aby ještě naposledy utekla, než se vzdá, nohy se jí zamotaly do látky té volné abáje, kterou si před chvílí tak vychvalovala. Ztratila rovnováhu a zavřela oči, jak se připravovala na pád. Avšak předtím, než mohla narazit o podlahu, ji sevřel pár silných rukou. S úlevou vydechla a přivinula se k němu.

"Dela dí' ya mu-charešan charí'lran habibati," u ucha ji pohladil jeho šepotavý horký dech a ona ho objala rukama kolem týlu. Nedočkavě mu nastavila zahalenou tvář. Jeho zkušené prsty několika málo pohyby roztáhly niqáb a on konečně přitisknul své horké rty na ty její. Blaženě zavzdychala a přitiskla se k němu ještě pevněji, zatímco jí jeho obratný jazyk vysílal vlny horka do celého těla.

Musela zahanbeně přiznat, že to byla většinou ona, kdo nedokázal jejich vzájemné, intimní doteky vydržet s chladnou hlavou (jako by to vůbec bylo možné!). Byla to ona, která chtěla stále víc. Ona, ta nenasytná.

Ehsan ji stále líbal tak jako prve. Vášnivě, prudce a pln touhy. Ale krom těch šílených, smyslu zbavujících polibků a několika opatrných doteků tlumených vrstvou látky byl velmi zdrženlivý. A Julie umírala. Umírala kvůli němu, protože ho tak hrozně chtěla. Ještě nikdy ve svém životě nechtěla někoho tak hodně jako Ehsana. Její tělo, jako by ani nebylo její. Její rozum, jako by ztratil vládu nad konáním. Připadala si zároveň spoutaná i svobodná jako pták. A to horko... To vlhko... Nesnesitelné!

Nedočkavými, rozechvělými prsty mu rozepnula horních pár knoflíčků zdobeného obleku a položila dlaně na jeho tepající, žhavou hruď. Zanaříkala, když se prsty probírala jeho hrubými, mužnými a přitom tak jemnými chloupky. A jásala, když cítila, jak ho to nenechává chladným. Znovu spěšně rozepla pár knoflíků a odhalila tak jeho ostře formované břicho.

Vyprostila svůj spodní ret ze vzrušného sevření jeho zubů, a zatímco dlaněmi zkoumala jeho svalnaté břišní partie, přitiskla rty do jamky mezi Ehsanovým hrdlem a klíční kostí. Bláznivá vzrušením si ani neuvědomovala, co dělá. Jak rukama vyjíždí po jeho hebkých, mohutných a hlavně nahých zadech a stahuje z něj...

Teprve, když ji přestala mámit jeho mužná vůně a zmizelo teplo jeho těla, uvědomila si, že si ji drží na vzdálenost natažených paží, jako by byla nebezpečná. Možná i byla. Zamrkala, aby pročistila pohled svých zamlčených očí. Potom trhavě vydechla.

"Lá, ya ghalyah," doniklo do světa zastřeného krásou jeho obnaženého těla, Ehsanovo tiché vydechnutí. "Lá'jsal han," dodal a ona se musela několikrát zhluboka nadechnout chladného vzduchu ve stanu, aby se probrala. Co to říkal? Trvalo chvilku, než si dala své trochu méně než ubohé znalosti arabštiny dohromady a laicky si přeložila, co jí to právě řekl. Ne, má milovaná. Ne teď.

Ach! Jako by měl nějaký důvod ji právě teď zadržet! Vždyť to bylo tak krásné... Nechápala ho, ale nedokázala se na něj zlobit. Tím oslovením, které spíše uhádla podle podobnosti se slovesem milovat, si ji udobřil natolik, že na něj nedokázala být naštvaná. Jen byla zklamaná. Proč se pořád vykrucoval? Proč to nebyl nikdy on, kdo ji začal sám od sebe svlékat? Proč to byla vždycky jen ona, kdo se dožadoval těsného kontaktu s jeho kůží? Proč ji vždycky zadržel, když chtěl víc? Proč vždycky nekompromisně zastavil její ruce při průzkumu jeho těla nebo při pokusu o vlastní obnažení? Copak ji nechtěl?

To byla hloupost. To samozřejmě zavrhla ihned. Podle toho, jak vášnivě a nedočkavě ji líbal, neměla Julie nejmenších pochyb o tom, že by ji třeba nemusel chtít. Ale proč to přesto vždycky zastavil? Nešlo jí to do hlavy...

Když uviděl její zklamání, nasadil chlácholivý, pokřivený úsměv a políbil ji na čelo. Dřív než po něm však mohla znovu hladově vztáhnout ruce, ustoupil, otočil se a začal si zapínat rozevřenou vrchní část svého oděvu. Julie v duchu zanaříkala a vysíleně klesla do nejbližšího křesla.

"Ana fadari'yal haman," řekl a ona měla chuť mu za tu větu vyškrábat jeho krásná kukadla. Proč musel zrovna teď pracovat?! "Tara'kum filmasá," dodal a vystřelil z příjímacího sálonku, jako by mu za patama hořelo. Julie naslouchala jeho hluboké arabštině, kterou sděloval cosi střážím před vchodem a zavřela zmoženě oči. Nechápala ho.

Znali se už přeci dost dlouho... Skoro dva měsíce to byly, co ho poprvé uviděla. Ani jeden z nich nepopíral, že se navzám velmi přitahují a dokonce si ji přestěhoval do pokoje vedle své ložnice! I když ještě ani jednou jedinkrát nespal v její posteli, natož ona v té jeho. A to byl právě ten problém! Ach...

"‘Ánisa," ozvalo se a ona otevřela oči, aby tázavě pohlédla na muže, který se objevil na prahu místnosti. Se zakletím si uvědomila, že jí niqáb leží povolený na ramenou, ale muž se nezdál, že by ho její odhalená tvář nějak pohoršovala. Spíše naopak. Se zájmem si prohlížel její lesklé oči a od polibků nateklé rty. A možná si také říkal, jak mohl Ehsan ženu v takovém stavu prostě opustit... "‘Ahr'ma vzkazuje, abyste došla za paní Džamilou a Basimou. Připravují všechno potřebné k příjezdu Ameerati," sdělil jí trochu zaraženou a nejistou angličtinou.

"Hala přijede už dnes?" zeptala se překvapně a napřímila se v křesle ze své uvolněné polohy.

"Ano," přikývl. "Očekáváme ji se západem slunce." Julii chvíli trvalo, než si vyložila pravý význam toho, co jí zrovna řekl. Ehsan se s ní před chvílí loučil slovy: Musím pracovat.Uvidíme se večer. Teď jí došla ta krutá a hořká pravda. Jeho slova neměla být žádným příslibem, že večer dokončí to, co před chvílí začali. Pravý význam jeho slov byl ten, že tohle bude jejich první večer, který nestráví jenom ve dvou. Julie se najednou začala na jeho sestru, princeznu Halu těšit o hodně méně.

Ehsan zrovna seděl za stolem ve své kanceláři, u ucha si držel sluchátko, do kterého mu bez ustání žvatlal ministr zemědělství a stěžoval si, že v některých oblastech nefunguje zavlažovací systém, a to bude mít během blížící se vlny sucha drastické následky; také mu na telefonu blikaly další dva hovory na lince, a před sebou měl rozložené čtyři spisy, které musel pročíst a podepsat či poslat zpět. Každopádně nevěděl, kam skočit dřív. A k tomu všemu ještě zaslechl, jak se na náměstí rozlehlo povzdvižení. Slunce už dávno zapadlo a Hala zřejmě konečně dorazila. Stisknul rty. Chtěl ji přivítat a doufal, že do jejího příjezdu stihne dodělat většinu rozdělané práce, ale teď byl tak zavalen, že pochyboval, jestli se vůbec stihne, zúčastnit večere konané na počest její návštěvy. A ještě k tomu všemu – jako by toho nebylo málo – mu před očima stále svítily Juliiny vzrušené, lesklé oči, rty oteklé od jeho polibků a stále, i když už to bylo několik hodin, co ji opustil, cítil až s mučivou bolestí její ruce a ústa na své hrudi. Měl chuť všechno kolem sebe rozsekat na padrť a starat se jen o to, o co chtěl. Počínaje Julií...

Poslední dobou byly záležitosti v jeho zemi opravdu už velice vyhrocené. Ani si za ty roky, kdy se tvrdohlavě odmítal oženit a divočel v poušti, neuvědomil, jak moc to jeho zem ničí. Kolik problémů to vyvolává. A ty se na něj teď valily ze všech stran. A jeho jediné rozptýlení představovala rodina v čele s Julii. Vlastně se měla Julie stát jeho rodinou teprve za pár týdnů, ale... už teď ji považoval za jejího člena. A nehledě na to, jak těžké mu to dělala, pokoušel se dostát slibu, který si dal. I navzdory tomu, že už dávno není panna, ji bude ctít a udělá všechno tak, jak se má. Jak by měl. Jak vyžadovala tradice jeho země. Když už se proti ní tak otevřeně postavil tím, že si za svou budoucí manželku zvolil cizinku a ještě k tomu už zkušenou ženu, mohl by alespoň ctít tento zvyk. Ten, že si ji doopravdy vezme teprve za jejich svatební noci. Alespoň se to zatím snažil skoro zoufale vydržet... A i když ho jeho práce hodně otravovala, jednu věc na ní přece jen nacházel pozitivní. Skutečnost, že zkracovala čas, který by jinak trávil s Julií a během kterého by mohl podlehnout sladkému pokušení.

"Bratře," pronikl do jeho koncentrovaného světa zpěvavý hlas, který už velmi dlouho neslyšel na živo. Překvapeně pozvednul hlavu a pohlédl na svou sestru. Vypadal pořád tak, jak si ji z doby před osmi měsíci, kdy ji viděl naposledy osobně, pamatoval. Své neuvěřitelně dlouhé, ebenové vlasy měla schované pod hidžábem a její tvář byla pořád stejně hebká a bezchybná jako tvář dítěte. Znovu mu zatrnulo, když na ni pohlédl. Byla tak hrozně podobná jejich matce. Ona sama si na ni skoro nepamatovala a nebýt obrázků a fotek ani by nevěděla, jak Aida vypadala. Ale Ehsan si jejich matku pamatoval do každého, sebemenšího detailu. I do toho, který způsobil onu tragickou nehodu. Do nevěry, kterou potrestala jeho těžce pracujícího otce za to, že jí nevěnoval dostatek času. Do malého, bezvýznamného detailu, který navždy poznamenal osud jejich rodiny. "Můžeš být jedině rád, že jsi mi tolik chyběl a já ti proto nebudu zazlívat, žes propásnul můj příjezd i slavnostní večeři," ozvala se a Ehsan nedokázal potlačit pobavený úsměv. Možná vypadala jako jeho matka, která byla vzhledem stejný anděl jako povahou (kromě toho jednoho neodpustitelného hříchu), ale charakterem byla Hala úplně svá. Veselá, drzá a samostatná a nezkrocená nátura. A to na ní tolik miloval.

"Omlouvám se," řekl, odložil pero a postavil se. Potom pohlédl na stojací hodiny na konferenčním stolku, na kterém se mu kupila pošta. "Ztratil jsem pojem o čase."

"To tedy," ušklíbla se a vykročila mu vstříc. Oplatil jí povýšený úsměv a roztáhnul paže. Padla mu do náručí. "Moc ráda tě vidím, Ehsane," řekla a políbila ho na tvář.

"A já tebe, princezničko," odpověděl a sevřel ji ve svém medvědím objetí tak pevně, že se smíchem zalapala po dechu.

"Nech toho nebo mě zabiješ," zasmála se a plácla ho do hrudi. Ehsan se od ní odtáhnul.

"No, alespoň to budu já – někdo z rodiny – a ne emír Madani," zamručel a připomněl tím jí skutečnost, že si dovolila odmítnout další – tentokrát až neuvěřitelně výhodnou – žádost o ruku. Její nejnovější nápadník, velmi bohatý emír Madani však její odmítnutí nesnášel tak dobře a klidně jako jiní. Proto Hala Ehsana při včerejším telefonátu požadala, zda by nemohla krátce navštívit jeho beduínské město, aby se – dle jejích vlastních slov – zachránila před jeho hněvem. "Zahráváš si s ohněm, sestřičko. Víš, že jsem ti toho vždycky hodně dovolil, ale nejsem všemocný, takže si dávej pozor..." varoval ji zamračeně. Položila mu ruku na hladkou tvář, a tím utnula jeho námitky.

"K mluvení o mně bude ještě dost času," zatrylkovala vyhýbavě. "Teď chci, abys mi něco řekl ty..." významně na něj pohlédla a pak pronesla jediné slovo. "Julie?"

Ehsan přerušil dotek jejich rukou a odstoupil, dokud se neopíral o desku svého stolu. Mlčel a zamračeně na ni hleděl. Co všechno věděla?

"Zaslechla jsem něco v paláci... A to něco se doneslo zřejmě až sem," promluvila potichu a dívala se na něj s otazníky v očích.

"Ano, někdo to v paláci musel prozradit. Už to ví všichni," přiznal neochotně. Skoro všichni, dodal v duchu.

"Takže je to pravda?" zeptala se Hala užasle. "Ty si ji opravdu vezmeš?" Ehsan se ušklíbnul.

"Takže také nesouhlasíš?" otázal se ofenzivně.

"Ne, to ne!" ujistila ho rychle. "Seznámila jsem se s ní při večeři. Je moc milá. Navíc je to můj největší idol, tak jak bych mohla nesouhlasit, že se stane členem mojí rodiny?... Ale neumí arabsky... Jak spolu... mluvíte?" zajímala se a Ehsanovi se trochu ulevilo, když Hala sdílela spíše jeho než Fahimův názor.

"No... Nemluvíme," řekl pomalu. Hala na něj vykulila své krásné oči a potom se tiše zachichotala.

"Chápu," řekla a tón jejího hlasu napovídal, že jí je naprosto jasné, jak spolu ti dva tráví čas. "Každopádně jsem překvapená, bratříčku... Tak dlouho jsi vypadal jako beznadějný a názorný příklad starého mládence a najednou..." zavrtěla pobaveně hlavou, a když uviděla jeho výhružný pohled, ukázala mu prázdné dlaně ve všeříkajícím gestu. "Opravdu ti to přeju, Ehsane," ujistila ho a láskyplně se usmála. Jen přikývnul.

"Takže co ty?" pokoušel se stočit jejich konverzaci na její osobní život a ne ten jeho.

"Počkej, počkej!" zavrtěla rychle hlavou a zasmála se jeho okaté snaze. "Ještě chci o tobě a o Julii něco vědět!"

"Copak jsi s ní nemluvila na večeři?" zakabonil se.

"Mluvila a vlastně jsme mluvily i o něčem, co bych s tebou chtěla probrat," Ehsan ztuhnul hrůzou. Bylo možné, že Hala Julii prozradila, že se na ni skoro celá jeho země dívá jako na budoucí královnu? Ta představa ho naplňovala čirým děsem. Sám totiž ještě nebyl schopen jí to říct, a měl takový pocit, že o něčem, tak důležitém jako nabídka k sňatku, by se měla nevěsta dozvědět jedině od ženicha.

"Což by bylo?" vydechl s malou dušičkou.

"Víš, jak jsem fascinovaná její prací," začala Hala, v očích jí zasvítilo a Ehsanovi spadl kámen ze srdce. "Mluvila jsem s ní o tom, že bych chtěla i v naší zemi postavit více škol. Hlavně k získání základního vzdělání. Je nesmírně důležité, aby to děti měly. Ale vzhledem k tomu, že v mnoha vesnicích a městech školy nejsou, nemají ani možnost... Vždyť sám víš, o čem mluvím," mávla rukou, jako by to všechno vysvětlovala úplně zbytečně. Ehsan přikývnul. Samozřejmě, že to věděl, a on sám by s tím také moc rád něco udělal, ale v poslední době toho měl tolik, že se tenhle problém naprosto ztratil. "Každopádně se toho Julie hned chytila a my jsme se daly do plánování. Tak dlouho jsem se něco snažila udělat, ale teprve Julie mi ukázala, že jenom myšlenka nestačí. Opravdu se v tom vyzná. Během chvilky mi vystavila základní plán a už jsme přemýšlely, jak oslovit potencionální sponzory, protože bez velkých peněz to samozřejmě nepůjde... A proto jsem tady," mrkla na něj.

"Myslíš, že bych ti mohla na pár dní ukrást nevěstu a společně s ní zorganizovat benefiční ples v paláci?" pokračovala, aniž by čekala na jeho reakci. "Napadlo mě, že by se možná našly i některé cennosti, které by se daly dražit... Víš, jak moc si bohatí potrpí na tyhle věci..." rozvíjela svou myšlenka dál a Ehsan by lhal, kdyby tvrdil, že tím nebyl přesvědčen a nadšen minimálně stejně jako ona.

"A kdy by se ten ples měl konat?" zeptal se, když ho Hala konečně pustila ke slovu. Rozjařeně poskočila.

"Takže souhlasíš?" ujišťovala se.

"Samozřejmě že souhlasím," přikývl. "Je na čase, abych se začal opravdu starat o tuhle zemi a její obyvatele."

"Skvěle!" zašveholila Hala a už podruhé za večer mu padla kolem krku. "No, ples... Myslím, že čím dříve, tím lépe, ne? Rozhodně vám nechci nijak narušit plánování svatby.... Kdy se má ta událost roku vůbec konat?"

"Až za pár týdnů," mávnul chvatně rukou. Až se odhodlám jí to říct... dodal si v duchu nevesele.

"Dobře. Já bych byla pro brzký termín. Vlastně můžeme odjet hned zítra a pustit se do plánování. Za dva dny to společnými silami zvládneme."

"Zítra? Za dva dny?" vykulil užasle oči. "Vždyť jsi sotva přijela," namítl a zkoumavě se na ni zahleděl. "Proč to chceš tak uspíšit?" zeptal se potom pochybovačně.

"No..." vytáčela se.

"Pravdu, Halo," přikázal jí ostře.

"Dozvěděla jsem se, že Madani před pár hodinami nasedl do letadla a odletěl na konferenci do Bruselu. Pochybuji, že by se v nejbližších několika dnech vrátil a já bych byla raději, kdyby na tom plese..." nedomluvila, ale ostatně to nebylo ani třeba. Ehsan na ni přísně pohlédnul.

"Proč jsi ho vůbec odmítla? Už je to pár let, co jsem ho viděl, ale kromě toho, že je o deset let starší než ty a nechutně bohatý... není ošklivý, jako tví jiní nápadníci," zavrtěl nechápave a možná i trochu odevzdaně hlavou. "Víš, že jsem na tebe nikdy v téhle záležitosti netlačil, Halo, ale... měla by sis přestat hrát a začít uvažovat nad budoucností. Už nejsi nejmladší..."

"To říká muž, co se dvanáct let tvrdohlavě vzpouzel se oženit, aby mohl konečně vysekat svou zemi z finančních i sociálních problémů," připomněla mu naježeně.

"Víš, že to s tebou myslím jenom dobře," uklidňoval ji a dělal, že si její hrubé poznámky nevšimnul, i když se ho velmi dotkla.

"Já prostě..." vzdychla Hala.

"Jen si dávej pozor, komu motáš hlavu. Emír Madani není jeden z těch, kterým by nevadilo, že je odmítne žena..." upozornil ji na něco, co už dávno věděla.

"A o to právě jde!" zvýšila popuzeně hlas. Ehsan překvapeně pozvednul obočí. "Je tak hrozně sebejistý a arogantní a namyšlený! Myslí si, že mu každá skočí kolem krku, a že je hrozně neodolatelný!"

"A je?" zeptal se její starší bratr s úsměvem, když pozoroval, jak Hale zrůžověla líčka a její oči vyzařovaly podivné světlo, jakmile si vzala Madaniho jméno do úst, i když většina z toho, co chrlila, byly nadávky.

"Samozřejmě, že není!" zamračila se na něj.

"Halo..." oslovil ji a koutky mu zacukaly.

"Co?!" vybafla.

"Ty ho miluješ."

"Samozřejmě že ne!" ohradila se dotčeně, ale hlas jí poskočil a to prozradilo její lež.

"Proč jsi ho odmítla?" zeptal se Ehsan a založil si vítězně ruce na prsou. Hala prudce otevřela pusu, jako by ještě chtěla protestovat, ale potom to vzdala. Její bratr jí znal evidentně dost dobře na to, aby jí viděl až na dno duše, a tak nemělo smysl se před ním snažit něco předstírat.

"Už jsem ti to říkala. Je tak hrozně... arabský!" přiznala a při posledním slově popuzeně zvedla hlas.

"Myslím, že muž jako je on, je přesně to, co potřebuješ. Potřebuješ někoho, kdo by zkrotil tu tvou šílenou povahu. Moc jsem tě rozmazlil..." zachechtal se a Hala ho probodla naštvaným pohledem.

"Jenže on si myslí, že... Je hrozně... Já..." koktala a její tváře ještě zrudly o několik dalších odstínů.

"Co kdybys mu dala šanci?" navrhl opatrně, i když nebyl zrovna tím nejlepším rádcem v záležitostech vztahů.

"Víš, že něco jako šance v naší kultuře neexistuje," připomněla mu Hala kysele. "Buď řeknu ano, nebo ne. A když řeknu ano a vdám se za něj... Nemám žádnou záruku, že to bude fungovat. Co když bude tyran? Co když bude ještě horší, než už je?" sdělila mu upřímně své obavy. Ehsan chvíli zamyšleně seděl a potom pohodil hlavou.

"Zamilovala by ses někdy do tyrana, Halo?" otázala se jí. "Opravdu bys někdy věnovala své srdce někomu takovému?"

"Asi ne," přiznala po chvilce. "Ale hodně žen je hloupých a naletí, Ehsane... A já si chci vybrat správně."

"A já tě při tom vždycky podporoval a budu tě podporovat i teď, ať už se rozhodneš jakkoli... Ale víš, co se říká. Kdo moc vybírá, jednou přebere. A možná bys měla uvažovat nad tím, jestli máš ještě naději někdy v životě potkat někoho, kdo budeš milovat tak jako Madaniho."

"A když bude manželství s ním nesnesitelné?" otázala se. "Zachráníš mě potom?"

"Samozřejmě," usmál se Ehsan. "Co bych pro svou malou sestřičku neudělal?"

Julie ležela a široce rozevřenýma očima hleděla do tmy nad sebou.

Ehsan se neobjevil ani, když jeho sestra Hala dorazila do města a nepřišel ani na večeři. A nepřišel ani do devíti, když se ukládala do postele. Byla naštvaná. Nebo spíše zklamaná. Nejen že ji nechtěl, nesplnil ani slib, který jí dal. Řekl: Uvidíme se večer. A teď byla noc. A ona ho celý den neviděla!

Zaklela, protože věděla, že kdyby si sama před sebou nehrála na tvrďačku, asi by dovolila svým očím zvlhnout.

A přitom byl ten večer tak pěkný. S princeznou Halou si rozuměla více, než si vůbec dokázala přát a obě se ihned vrhnuly do nového projektu, díky kterému mělo v této zemi vzniknout zbrusu nových třicet škol. Ale večer by byl mnohem krásnější, kdyby tam s ní byl Ehsan. Kdyby ho měla alespoň po svém boku, když jí zakazoval jakýkoli intimnější dotek.

Náhle uslyšela kroky. Zadržela dech a překvapeně si uvědomila, že už jsou mnohem blíže, než by měly. Asi byla příliš zaměstnaná svými chmurnými myšlenkami, než aby je postřehla.

Muž, který okupoval její myšlenky, vešel do své ložnice a potom, bez zaváhání do té její. Ztuhla a ani nedutala.

"Julie?" oslovil ji. "A-ksaram me'i vijka?" zašeptal. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že ho bude ignorovat a neodpoví, ale nakonec zavrtěla hlavou.

"Lá," pronesla a anglicky dodala: "Nespím."

Ehsan se ihned rozešel k její posteli a Julii nezbylo nic jiného, než se napřímit a opřít se zády o pelest postele. Když k ní přistoupil, nejprve zažehnul svíci na jejím nočním stolku a teprve potom se k ní posadil. Mihotavé, žluté světlo zalilo jeho ostře řezanou tvář a Juliino srdce několikrát poskočilo. Byla ráda, že jí Ehsan podával jakýsi lístek, takže mohla své ruce něčím zaměstnat, a tím odolat nutkání, si ho přitáhnout k sobě.

Julie, stálo tam.

Domluvila jsem se s Ehsanem, že ten ples uděláme, co nejdříve. Zítra po snídani vyrazíme na cestu do hlavního města (ano, vím, zrovna jsem přijela...). Ehsan jede s námi, má tam nějaké zařizovaní. Každopádně se nemusíš ničeho bát. Asalah ti sbalí ráno vše potřebné a až si ve městě mezi organizováním najdeme chvilku, vyrazíme na nákup nějaké večerní garderoby. Užívej si poslední hodiny zahalená! V hlavním městě už totiž začalo jednadvacáté století!

S láskou, Hala.

Když Julie zvedla oči od vzkazu, hleděl na ni Ehsan tázavým pohledem. Mlčky přikývla a odložila vzkaz na stoleček. Potom si založila ruce na prsou.

"‘Asif," (promiň) řekl a dříve, než stačila odpovědět, políbil ji. Julie se na něj vlastně nijak hodně nezlobila. Možná jen trošičku. A jeho polibek stačil k tomu, aby na tu trošičku okamžitě zapomněla. Bezmocně zavzdychala a on se od ní překvapeně odtáhnul.

"Nedělej, že nevíš, co chci..." zašeptala a tentokrát ji docela štvalo, že jí nerozuměl. "Proč to děláš?" otázala se. "Proč mě tak napínáš?"

Když na ni mlčky hleděl a tvářil se jako neviňátko, unikl Julii další povzdech. Vždyť ani netušil, o čem mluví, a co mu vyčítá. Jak se s ním měla dohodnout? Jak mu měla říct, co chce, když jí nerozuměl? Jak mu měla říct, že chce jen ho?

"Víš co?" udělala a našpulila rty. "Je mi úplně jedno, proč jsi tak vyhýbavý. Přísahám ti, že na tvé mužství ve městě zorganizuju pořádný, ale zatraceně pořádný útok!" šibalsky na něj mrkla a znovu se přitáhla k jeho rtům. Chvíli trvalo, než si vyžádala jeho plnou pozornost. Netušila proč. Každopádně mu trvalo pár vteřin, než se vzpamatoval...

Z čeho? Z toho, co mu před chvíli řekla a co plánovala.