Jenže já se v ní pořádně vyráchala...

Citát řeckého filosofa je dneska už tak známý, že málokdo ví, odkud pochází a málokdo mu věnuje pozornost. Jako třeba já. Jenže po včerejší noci a dnešním ránu se mi těch pár slov vybavilo v hlavě a já na ně jaksi nemůžu zapomenout.

A kdo za to může?

Samozřejmě, že zase já. Nikdy předtím, než si hodláte dát něco s obsahem alkoholu, neprohlašujte: "Já už tolik nepiju." Ono se vám to totiž potom vymkne z rukou...

Jelikož jsem si někdy na začátku října při pogování dost ošklivě vyvrtla kotník a natrhla si vazy (samozřejmě, že k tomu značně přispělo i nemalé množství čůča), rozhodla jsem se to pití trošku omezit – jako že jsem vlastně nikdy doopravdy hodně nepila.

Jenže včera, na oslavě osmnáctin jedné kamarádky, jsem do sebe při šťastné hodince hodila pár koktejlů a nějak ani nevnímala, že jich bylo trochu víc, než jen pár. Ono se neříká nadarmo, že hodně lidí řeší problémy alkoholem. On vám totiž alkohol opravdu alespoň na chvilku pomůže zapomenout na to, že je vám pod psa, už tři týdny máte teplotu, běháte po doktorech, nikdo neví, co vám je a kromě jiného stojí váš soukromý život taky docela za houby. Prostě to pomůže.

Pak se k tomu přidají ještě dvě tequilly, z toho jedna dvojitá, a už je to vážně docela na hraně. Když mi pak (a pozor, bylo teprve deset!) volala maminka, že jede pro babičku do města a já mám šmitec, že mě bere domů, ať chci nebo ne, že na mě nebude čekat někdy do rána, tak jsem si říkala, že to asi nebude tak špatný vývoj situace. Vzhledem k tomu, že se začalo kolem mě čím dál častěji ozývat "Dala bych si práska" a já jaksi nedokázala v duchu nesouhlasit. Jenže pořád jsem nebyla tak namol, že jsem zapomněla, co bych ráno prodělávala, kdybych si k tomu, co už mi v krvi kolovalo, přidala ještě onen slavný zelený list. Jenom připitá, nebo jenom zhulená, to se z toho vyspím, ale obojí dohromady, to už by bylo zlý. Takže jsem vlastně byla docela ráda, že jsem díky mátince utekla před pokušením a nesnesitelným probuzením následujícího rána. Jenže při čekání na odvoz, mi přes cestu doslova přeběhlo něco, co jsem už skoro rok neviděla. Nebo lépe řečeno někdo. Můj bývalý.

Myslím, že s detailním popisem jsem v tomhle místě skončila.

Nevím, jestli jsem ráda, že si všechno pamatuju nebo bych naopak dala přednost tomu, abych si nic nepamatovala. A zároveň taky nevím, jestli toho mám litovat nebo ne. Na jednu stranu nelituju ani náhodou! Na druhou mě štve, že jsem si zase dovolila připomenout, jak pěkné to s ním může být. Ale ať tak či onak, každopádně to, co se stalo, nemá žádnou budoucnost. To víme oba.

Jenže... Bohužel... A co mě na tom všem štve nejvíc... Se to prostě stalo. Ráchala jsem se v řece, do které už jsem neměla nikdy vstupovat.