Netuším proč, ale už nějaký ten pátek si pohrávám s myšlenkou, že bych zase napsala něco upírského. Nevím, čím to je, ale zase mě to láká a svádí, a já bych s chutí psala, kdybych... měla nějaký nápad.
Myslela jsem, že s dokončením své jediné upírské povídky Karmínový Lazurit, jsem si tohoto dokola omílaného tématu užila dostatečně, ale opak je pravdou. Pořád mám takové nutkání...
Popravdě řečeno se možná při svém tvůrčím rozletu omezuji sama, protože o upírech už toho bylo napsáno tolik, že mi žádný náměť není dost dobrý. Všechny už tady byly, a kdybych opravdu chtěla začít psát něco o upírech, chci, aby to mělo určitou kvalitu, nějakou laťku... A to je asi v současné době, se všemi těmi upířími šílenci, naprosto nemožné...
Kam se člověk podívá, tam je něco o upírech. Filmy, knížky, seriály. Rozlezlo se to jako mánie, jako nákaza, co rozdělila populaci na 'fanatiky' a 'ty normální'. Něco mezi neexistuje, protože ve chvíli, kdy přiznáte, že jste četl tetralogii Stephenii Meyer, jste považován za hlupáka a můžete se s cedulkou 'normální' rozloučit a přijmout svou novou vizitku 'fanatik'. Všechny Upířiny se už hážou do jednoho pytle a nikdo jim nedá šanci. A proč by také měl, že? Je to pořád o jednom a tom samém - jen občas v bleděmodrém. Je to unavující a trapné. A Upířiny už nezajímají nikoho jiného než puberťačky s pár kolečky navíc...
To teď neberte, pokud se mezi čtenáři některá dáma cítí dotčena, jako urážku. Bylo to jen konstatování. Upíři jsou prostě buď všechno, nebo nic. Tak to je. Tak se na to lidé dívají. A můžete se jim pokusit namluvit cokoli, ve chvíli, kdy se něčeho upířího zastanete, je s Vámi ámen.
A je to taková škoda! Protože já si ještě pamatuji, jaké to bylo před Twilight ságou. Pamatuji si, jaké to bylo číst o upírech před tím, než se tahle záležitost tak hrozně zmedializovala. Nedávám to nikomu za vinu, ani režisérům či spisovatelům (protože ti na tom jenom chtějí vydělat, což jim - upřímně! - nikdo nemůžeme brát za zlé), a ani fanynkám, protože obviňovat ty, by bylo ještě nemožnější. Nemůžou za to, že se něco, co se jim líbí, protahuje blátem tak často a tak dlouho, že to ztratí své kouzlo.

A právě o tom to je. Upíři už ztratili své kouzlo. To tajemno. Ten nádech. To nebezpečí. O upírech už nechce nikdo číst, protože upíři už jsou... prostě trapní!

Poslední dobou nostalgicky vzpomínám, kdy jsem na blogu jedné slečny, která je dnes už bohužel někde jinde a nepublikuje, narazila na doporučení knížky, jejíž název mi tehdy vůbec nic neříkal. Twilight. Stmívání. Kdo to tehdy znal? Málokdo. A když jsem se z čiré nudy rozhodla si tu knihu půjčit, musela jsem knihovnici třikrát opakovat autorku a název a ona mi tu knížku donesla ZE SKLADU, protože ji tehdy v naší městské knihovně NIKDO neznal a nepůjčoval si ji. Tak jsem se já dostala ke Stmívání. A během tří dnů přečetla všechny tři díly. Nevidím důvod, proč bych teď měla lhát a tvrdit, že se mi to nelíbilo. Líbilo. Mně se to dokonce líbilo hodně!
A pak, ani jsem si nevšimla, kdy a proč, bylo Stmívání najednou všude. Šílenství bylo na světě a nikdo netušil, do jakých rozměrů je schopné vyrůst. Začal se natáčet film, který - fanynky znovu omluví mou naprostou upřímnost a vlastní názor - tomu všemu dodal korunu! Možná, kdyby Stmívání zůstalo nedotčené neschopnými herci a režiséry, možná by to nikdy nedošlo takhle daleko, ale kdoví... Po shlédnutí Stmívání se už každopádně nedalo mluvit vůbec o ničem jiném, než o počátku konce.
A pak začali být upíři jenom záležitostí zisku. Upířin se na trhu počínaje úspěchem Ságy začalo objevovat čím dál tím víc (a to bez ohledu na to, jestli už to byly dvacet let staré a tehdy se nedokázali dostatečně prosadit; nebo se pro změnu jednalo o novotou vonící paskvily). Stejnětak začaly americké televizní stanice (které, co si budeme nalhávat, poznají dobrou možnost, jak vydělat, když ji mají před očima a bez skrupulí se jí chopí) natáčet jeden seriál za druhým.

Upíří ztratili své kouzlo. Říkám to znovu, protože tak to je. Čeho je moc, toho je příliš. A upírů je dneska DOOPRAVDY příliš!

Osobně se nepovažuji ani za 'fanatika' ani za někoho 'normálního'. Tehdy, když byli upíři ještě v tom správném dávkování, naučila jsem se tyhle bytosti a příběhy o nich číst a líbilo se mi to. Líbí se mi to dodnes - pokud to má nějakou úroveň, což většinou zůstává jen mým zbožným přáním...
Ale nechci nic kritizovat, protože tím bych stála sama proti sobě. Ano, přiznávám to! Dívám se na The Vampire Diaries. Dívám se na True Blood. A četla jsem Ságu. A pořád, i navzdory tomu, že se z upírů stala taková... tisíckrát a více než jednou ohraná SRAČKA, budu TVD sledovat tak dlouho, jak to jen můj žaludek, který bohužel pozná pořádnou kravinu, když ji má před sebou, vydrží.
A také na obě dvě části (raději bez komentáře!) filmového zpracování Rozbřesku se půjdu podívat, jen proto, abych mohla rychle sníst popcorn a potom se do pytlíčku vyzvracet. A v neposlední řadě také proto, abych potom odcházela z kina zklamaná a zas a znovu vzpomínala, jaké to bylo tehdy, když byly Upířiny něco, co existovalo, ale nekopalo si samo masový hrob...

Teď však zpátky k tomu, kvůli čemu jsem tenhle článek původně psala - než se z toho stala úvaha na téma ‚Zlaté časy Upířin.‘
Chci něco napsat. Chci napsat něco o upírech, ale chci to napsat... správně. Chci to napsat tak, aby to možná připomínalo všechny ty stupidity, ale aby se to od nich také svým vlastním způsobem distancovalo. Chci napsat něco o upírech, s čím bych byla spokojená...
A třeba je to jen má snaha o nápad, který nikdy nedojde naplnění. Třeba je to v dnešním světě také naprosto nemožné, ale třeba... Třeba se mi to také povede. Kdoví.

Právě od toho je tady Project X, nová rubrika v Rozsáhlejších povídkách, která možná někdy dostane své jméno, jež bude identické s názvem povídky. A možná taky navždycky jen zůstane Projectem X - takovým zoufalým výkřikem do tmy a vzpomínkou na Zlaté časy Upířin.

Obojí je možné. Závisí to na tom, jestli přijde ten zdárný nápad...