Je to už déle než rok - ano, je to neuvěřitelné, dokonce ani já tomu nedokážu uvěřit! -, co naposledy přibyl článek do téhle rubriky. Celý rok a skoro týden (přesně šest dní) k tomu. Rok, co jsem na Blízko od Sebe sáhla velmi zřídka, skoro vůbec.

Můžu říct, že tohle je asi historicky nejdelší doba, která mi trvala k napsání pokračování. Je to šílené. A znovu: neuvěřitelné.
I přestože je rok dlouhá doba, doufám, že se mezi návštěvníky tohoto blogu najdou tací, kteří si na BOS ještě pamatují. A nejšťastnější budu, když se najdou tací, kteří ho dokonce četli! Protože právě pro ně je tady (po pauze trvající celých dlouhých 371 dní) nová kapitola!

A pokud Vás zajímá důvod, který mě vedl k dopsání jednadvacáté kapitoly, bude moje odpověď jednoduchá. Ačkoli už tahle povídka leží rok ladem a já na ni nesáhla, pořád je ještě rozepsaná a nedokončená. A to mě netěší. Navíc se mi příčí myšlenka ji zrušit, protože mi na ní přeci jen záleží, takže ji chci konečně dorazit. A v neposlední řadě také proto, že už se stejně chýlila ke svému konci.
Podle mojí rozpracované osnovy měla mít regulérních třicet kapitol plus Prolog. Rozhodla jsem se ji ale zredukovat na dvacetpět, Prolog a Epilog. Nemyslím, že by se našel někdo, koho by to rozesmutnilo, ale kdyby přece - tady je vysvětlení: BOS už od začátku četlo málo lidí a já jsem se postupem času naprosto od téhle povídky vzdálila (hlavně proto, že je ještě jakousi nevítanou vzpomínkou na časy, během kterých jsem psala pouze díky předlohám jiných spisovatelů. Časou, od kterých jsem se už odprostila).
Zbývají tedy poslední čtyři kapitoly a jedna hořkosladká tečka v podobě Epilogu.

Přesto Vám, kteří si tuto kapitolu přečtete, přeji příjemné čtení!
Ovečka

-Johanna-

Bylo už dávno po svítání. Ve skutečnosti už bylo dávno-dávno po svítání. To jen Johanna stále setrvávala ve své komnatě a nějak se nedokázala přimět, aby sešla do jídelny na snídani.

Pohlédla na hodiny nad krbem. Už to bude skoro půl hodina, co sloužící naservírovali bohatou snídani na stůl. Skoro půl hodina, co tam Šimon sedí a jí. Možná na ni i čeká...

Tělem jí projelo zachvění. Myslela, že už si na ten pocit během noci a rána zvykla, ale vždy ji zbavil rozumu nanovo. A vracel se! Pokaždé, když na něj jen pomyslela. Na Šimona a na jeho doteky. Na jeho rty...

Tlumeně zanaříkala a sesunula se zpátky na lenošku. Cožpak tam v takovém stavu mohla jít? Byla rozklepaná, nejistá a všechno jí padalo z rukou. Ani vlasy do copu nedokázala splést, jak ji neposlouchaly prsty. Dokázala je pouze stáhnout stuhou na temeni hlavy. A ani to se jí dnes příliš nevedlo, protože to vypadalo jako šmudrchanice....

A navíc vypadala hrozně! Byla nevyspalá, protože celou noc oka nezhmouřila. Její pleť byla ještě bledší než obvykle a pod očima měla kruhy, které nedokázal spravit ani nános pudru – který obvykle nepoužívala...

Přeci k němu nemohla takhle jít. Ne, takhle...

-Šimon-

V jídelně byl ještě dříve než normálně. Ve skutečnosti přicházel vždy na poslední chvíli, někdy dokonce tak pozdě, že už jídlo stálo na stole, ale dnes strhnul všechny rekordy.

Nemohl dospat a tak už u stolu seděl půl hodiny před snídaní. Vlastně čekal, že díky tomu stráví s Johannou pár minut navíc, ale... Ona tady nebyla.

Vždycky chodila dříve než on. Nebyl si jistý, o kolik dříve, ale dal by ruku do ohně, že její vychování jí přikazovalo alespoň pět minut před podáváním sedět u tabule. Jenže dnes...

Dnes tady nebyla ani pět minut po podávání. Ani deset... Ani po čtvrt hodině nepřišla.

A teď už to bylo více než půlhodina a Johanna prostě... nepřišla.

Šimon odtrhnul pohled od jejího prázdného místa naproti a podíval se bohatý výběr před sebou. Neměl na nic chuť. Ani na voňavé, čerstvé pečivo. Ani na svěží jahody a broskve. Neměl chuť ani na čaj ani na vodu ani na šťávu ani... na nic.

Jediné, co chtěl... byla Johanna. Tolik se na ni těšil. Tolik se na ni po tom včerejšku těšil...

Ach, jak byla sladká. Ano, sladká. A roztomilá. Nejistá. Hrozně moc se mu líbilo, jak pod jeho doteky ztrácela vládu nad svým tělem. Jak se mu rozpouštěla a malátněla v náručí, když ji líbal...

Nedokázal přestat. Ne, přestat bylo nemyslitelné. Byla tak měkká a hebká. Tak poddajná. Měl ji zcela ve své moci. Oddala se mu. A on si to užíval. Užíval si ji plnými doušky.

Užíval si její sametové rty, hebkou pokožku tváří, jemný nosík se špičkou otočenou vzhůru. A užíval si také její přivřené oči. Ta smaragdová kukadla zastřená clonou chvějících se hustých řas... Užíval si její dlouhý, labutí krk. Přímo aristokratické hrdlo... A jemně zakulacé tělo. Její útlý pas a kopečky naděr, které mu nevědomě vzpínala blíž. Bože, jak ho včera svrběly prsty...

Ale přece nemohl. Nemohl. Vystrašil by ji. A ona byla tak nevinná. Andělsky nevinná. Nedotčená. Ano, to mu rozpalovalo krev v žilách. Představa, že to, co cítila s ním, ještě nikdy s nikým necítila. Představa, že on je její první... Že to jsou jeho rty, které jako první pokouší hebkost její pleti. Jeho ruce, které se jí dotýkají a zkoumají její perfektní křivky. Jeho doteky, kterým se oddává. Jeho osoba, která jí způsobuje doposud nepoznanou rozkoš...

Nasucho polknul a zamrkal, protože jeho oči byly suché a jeho tvář horká.

Johanna byla... nepopsatelná. Ještě nikdy dříve se se ženou, dívkou, podobnou jí nesetkal. Ještě nikdy mu nebylo dopřáno takové... touhy. Ano, on ji chtěl. Bože, chtěl ji tak neuvěřitelně moc, že ho touhou bolelo na těle i na duši. Vzhlédnul ke stropu a zavřel oči.

Bože, byl to hřích. Byl obrovský hřích ji takhle chtít...

Nikdy dříve necítil takové výčitky, když hřešil. Nikdy dříve. Protože ta, s kterou hřešil, v něm nevyvolávala to, co Johanna. Ona byla... neskutečná. Božská. Perfektní. Okouzlila ho.

Ale teď byla pryč.

Neseděla s ním u snídaně a neusmívala se na něj. Těmi rty. A těma očima.

A nemluvila s ním. Ani o těch největších hloupostech. Nechtěla po něm, aby jí hrál. Aby ji rozesmíval. Nechtěla po něm nic.

Nebyla tady.

Proč ne?

Proč nepřišla?

Co ji zdrželo?

Nebo prostě jen nechtěla?

Přece včera, když se večer loučili. Když pár minut před půlnocí stoupali do schodů a on ji podpíral – byla tak slabá a křehká a Šimon měl alespoň důvod se jí dotýkat a nesundat z ní ruce – hleděla na něj oddaným a třpytivým, spokojeným pohledem zelených očí. Dovedl ji až ke dveřím její komnaty. Nechtěl jít dál. A ani o to nežádal. Ona mu to nenabízela. Jednoduše mu poděkovala, popřála dobrou noc a ve futrech otevřených dveří se k němu ještě jednou otočila. Poznal ten pohled hned. Poznal, jak otevřela s výdechem své rty a jak oči upírala na ty jeho. Poznal, co chtěla. A s radostí jí to dal.

Políbil by ji více. Ano, byl by ji políbil horlivěji a silněji. Se vší vášní, kterou cítil. Ale byla tak křehká a malátná. Možná ospalá. Opilá něžnostmi. Věděl, že jsou pro ni jeho doteky nové. A cítil, že jsou pro ni příliš. Cítil, že kdyby byl nedočkavější a dal by ji najevo skutečnou míru toho, co cítil, ztratila by se docela. A tak ji pouze jemně políbil, odstoupil, popřál jí dobrou noc a odešel do vlastního pokoje.

Byl trpělivý. Čekal. Kvůli ní a vlastně i kvůli sobě. Nechtěl to uspěchat. Chtěl...

Náhle se za ním otevřely dveře a zastavily jeho úvahy.

JE TADY!

S hrdlem sevřeným radostí a očekáváním se otočil a představoval si, jak rozpačitě stojí ve dveřích. Se svými dlouhými hnědými vlasy spletenými do silného copu spadajícím na prsa. S nejistým pohledem v zelených očích a s rozechvěle pootevřenými rty, které si stále ještě pamatovaly jeho polibky z předchozí noci. Ano! Už nemohl své nadšení déle skrývat. Otočil se, aby realita předčila jeho představy.

A to také udělala.

-Johanna-

Nemohla sejít dolů. Nemohla. Jednoduše neměla dost sil na to, aby se mu postavila čelem. Aby se čelem postavila zážitkům včerejšího večera. Bylo to na ni příliš.

Vždycky si myslela, že je docela silná. Byla docela silná. Ale tohle... Tohle na ni bylo jednoduše příliš.

A tak si zavolala Josefínu, aby jí donesla snídani do komnaty. Tvrdila jí, že se necítí dobře, což ostatně také byla pravda. Neměla nejmenší chuť teď jít dolů za Šimonem... Opravdu nechtěla... Nechtěla jít dolů a přemýšlet, jak se chovat, co říkat. Nechtěla, aby se stalo něco, kvůli čemu by se musela stydět. Nevěděla, co by si měli říkat...

Ale jeho by vidět chtěla. To ne že ne... Ráda by ho viděla... a cítila. Ale přece nemohla jen tak jít dolů a vrhnout se mu do náruče, nic neříkat a jen ho líbat. To přece nešlo. Měli by si o tom, co se stalo, rozumně promluvit a... a... A co? Co se dělalo v takových situacích? Co se obvykle dělo, když dva lidé strávili večer líbáním? Johanna to nevěděla. Nevěděla.

Posadila se na stoličku před kosmetický stolek a pohlédla do oválného zrcadla.

S pudrem vypadala tak hrozně... uměle. Chopila se žíňky a důkladně si omyla obličej. Potom stáhla stuhu z vlasů a spletla je v nedbalý cop po levé straně hlavy, který ani nezajistila.

Možná by mohla Josefíně, až přijde, říct, aby jí pomohla z šatů zpátky do noční košile. Strávit den zalezlá v posteli jistě také nebude na škodu. Alespoň se vyhne tomu nepříjemnému prvnímu setkání. Odloží ho prostě na později... Až to nebude tak  čerstvé.

Pomalu si stáhla z ramen svetřík. Teď už seděla před zrcadlem pouze v šatech s korzetem na silných ramínkách. Nebylo jí ani chladno, což zřejmě způsobovalo otevřené okno, kterým dovnitř proudil horký vzduch letního dopoledne.

Zhluboka se nadechla a vydechla.

V myšlenkách jí znovu vyvstala myšlenka na Šimona a její tělo zareagovalo. Nahá kůže na pažích se okamžitě pokryla husí kůží. Nasucho polkla.

Nebo by přece jen měla jít dolů? Tolik ho chtěla vidět... Tolik chtěla, aby to nebyly její vlastní dlaně, které jí třou paže...

Ozvalo se zaklepání. To Johannu probralo. Podívala se do zrcadla a pokoušela se donutit své oči, aby se přestaly vzrušeně třpytit. Josefíně to hned dojde, když ji uvidí... Anebo si bude myslet, že na ni leze nějaká nemoc, a proto má tak skelná kukadla.

"Dále," řekla s povzdechem, zavřela oči a pokoušela se uklidnit. Klika cvakla.

"Doufám, žes mi toho nedonesla moc. Nemám hlad. Asi mi bude stačit čaj," oznámila, promnula si oči a poslouchala Josefíniny dutě znějící kroky ke stolečku naproti postele.

"Slečno?" ozval se hlas její komorné ode dveří. Strnula a otevřela oči. V zrcadle viděla, že Josefína stojí ve dveřích. Vytřeštila na ni oči. Když služka stála ve dveřích, kdo to šel ke stolu? "Je vám dobře? Jste bledá... Nemám zavolat pro jistotu lékaře?" zajímala se, ale Johanna ji ignorovala. Kamenně otočila hlavu ke stolu. A její obavy se potvrdily.

Šimon stál před stolem, na který před chvílí uložil tác s jídlem a tvářil se, jako by se nechumelilo. Alespoň z jeho postoje vyzařovala nenucenost. Ale tmavý pohled, kterým ji zkoumal, byl všechno jen ne normální. V hlavě jí hučelo. Přivřela víčka. Uslyšela, jak k ní spěchá pár ostře znějících střevíců klepajících o podlahu. Vzápětí už cítila, jak ji Josefína podpírá paží a druhou rukou jí tiskne žíňku k obličeji.

"Pane, došel byste pro lékaře?" oslovila Šimona Josefína. "Já tady se slečnou zatím budu."

"Není třeba, je mi dobře," ozvala se slabě.

"Vždyť jste málem padla do mdlob!" zlobila se komorná.

"Ne, je mi dobře," zavrtěla hlavou a sundala si z čela žíňku. "Jsem jen slabá."

"Slečno, vy si zahráváte s vlastním zdravím."

"Josefíno, je mi dobře," oznámila jí pevně, a aby dodala svým slovům důraz, pohlédla jí do očí. "Je to možná jen tím, že jsem ještě nejedla. Nestrachuj se."

"Ne... Nechci..." začala nejistě komorná.

"Já na ni dohlédnu," promluvil Šimon a jeho hluboký hlas se ozval blíž, než byl stolek a znovu rozechvěl cosi uvnitř ní. Raději na něj ani neotáčela hlavu.

Nezdálo se, že by jeho slova na Josefínu zapůsobila.

"Zazvoňte na mě, kdybyste něco potřebovala," řekla nakonec nedobrovolně. "Cokoli," dodala. Johanna přikývla a sledovala, jak Josefína pomalu odchází ke dveřím. Těsně, předtím, než zavřela dveře, vyslala ještě k Šimonovi podivný pohled. Pak se rozhostilo ticho.

"Donesl jste mi snídani?" promluvila a zvolila vykání, protože se jí zdálo jistější.

"Vykáte mi?" dotázal se potom překvapeně.

"A ty mě?" vrátila mu to a otočila se na stoličce k zrcadlu, aby pohlédla na svou zsinalou tvář.

"Josefína říkala, že ti není dobře, takže chceš posnídat v komnatě..."

"Ano," přikývla a namočila dlaně do mísy s vodou, aby se trochu zchladila a zároveň i umyla. Pak je vyndala, oklepala a ohlédla se po suché žíňce. Ta, kterou jí totiž Josefína tiskla k čelu, byla mokrá.

Šimon udělal dva kroky, popadl úhledně složený ručník na kosmetickém stolku a nabídl jí ho. Jeho blízkost jí stáhla hrdlo. Pokusila se ho převzít, ale on ho roztáhnul.

-Šimon-

Vzhlédla k němu rozšířenýma a vyděšenýma očima. Neucouvnul, ačkoli si ještě před pár okamžiky přikazoval, že ji za žádnou cenu nesmí vyděsit. Nyní vypadala hodně vyděšeně, se svýma vykulenýma smaragdovýma očima. Ale Šimon necouvnul. Opatrně vložila své rozechvělé dlaně do nastaveného ručníku. Nasucho polknul a ohryzek mu poskočil. Pomalu zabalil její dlaně a jemným třením je začal sušit.

Vyhledal pohledem její oči a pokusil se udržet jejich pozornost, ale uhnula. Přesto však své dlaně ponechala v sevření těch jeho a dovolila mu, se jí dotýkat. Alespoň přes žíňku.

Užíval si pohled na ni a ty křehké ruce, které mu věnovala. Náhle si uvědomil, že jí je čím dál blíž. Přistupoval k ní? Nebo ji snad k sobě táhnul?

Uvědomil si, že ani jedno ani druhé. To ona se k němu – snad i podvědomě – nakláněla. Jeho vzrušení nabylo na síle. Z původních skoro dvou metrů, které je dělily, nyní zbyly stěží tři desítky centimetrů. Rychle a plaše střelila očima vlevo a uvědomila si, že už není tam, kde byla a sedí už pouze na krajíčku židle. Šimon nehodlal pokoušet štěstí. Jedním táhlým pohybem odstranil žíňku a odhodil ji kamsi vedle sebe. Pak padl na kolena před ni. Jeho tělo zadunělo o podlahu a prolomilo tíživé ticho. Atmosféra se však neuvolnila. Johanniny chvějící se dlaně stále spočívali před ním. Dřív než je stačila odtáhnout, sevřel je ve svých a položil je na svou hruď.

Unikl jí tichý povzdech, který ho povzbudil ještě více. Se staženým hrdlem vyhledal její oči, a když v nich nečetl nesouhlas, překlenul posledních pár centimetrů, které je dělily. Rukou objal její tvář a přitiskl své rty na ty její.

Zdálo se, že ztratila poslední zbytky sil a nedokázala ani sedět. Sesypala se na stoličce jako domeček z karet. Byl dost rychlý – ač ne zrovna při smyslech –, aby ji stáhnul ze stoličky, sevřel v náručí a přitisknul k sobě. Nebránila se. Právě naopak.

Byla povolná a měkká. Hruď se jí mohutně vzdouvala, když se mu bezvládně opírala o prsa a nastavovala svá ústa jeho horlivým polibkům.

Nedokázal spořádaně myslet. Dotek nahé kůže jejích paží mu zatemňoval mysl. Nedokázal uvažovat nad ničím jiným než nad tím, má-li stejně hebkou pokožku všude. A chtěl jediné. Zjistit to.

-Johanna-

"Šimone..." vydechla trhaně a pokoušela se získat zpět ztracenou sílu. Ale bylo to nemožné. Jako by ji jeho blízkost doslova vysávala. Jako by jí jeho polibky společně s rozumem braly i energii.

Ale tohle přece nemohli. Ne tady. Stačilo málo a mohla příjít Josefína. Johanna si velmi dobře vybavovala její nedůvěřivý pohled. Její komorná nebyla hloupá a...

"Přestaň..." pokračovala zadýchaně. "Přestaň... Pro Boha... Přestaň... Prosím..."

"Proč?" byla jeho jediná reakce.

"Cožpak nevidíš, co mi děláš?" obvinila ho zadýchaně a matně si začala uvědomovat, že mu doslova sedí na klíně, zatím co on klečel na zemi. Zrudla.

"Jestli mám na svědomí to, že máš zase zdravou barvu, nevidím v tom žádnou tragédii," mkrnul na ni s úsměvem a ona zrudla ještě víc.

"Pojď se najíst," vykoktala potom a začala se sápat na nohy. "Prosím," dodala, když ji nechtěl pustit. Po její žádosti se společně zvedli a mlčky usedli ke stolku.

Julie si začala raději rychle nakládat jídlo na talíř. Mnohem víc jídla, než byla schopna spořádat.

"Čaj?" nabídl s konvicí v ruce. Pouze přikývla a dál se věnovala své housce.

"Johanno," oslovil ji, když si do pusy nacpala takové sousto, že měla problém ho spořádat. "Jestli o tom nechceš mluvit, tak o tom mluvit nemusíme." Vyboulila na něj oči stejně mohutně, jako měla vyboulené tváře. Potom se pustila do rozmělňování té nálože.

"Ne-Nemusíme?" zopakovala, když polkla.

"Ne," přikývl.

"Dobře," oddechla si. "Nějak jsem totiž nevěděla, co bych měla říkat," přiznala.

"Já také ne," řekl k jejímu překvapení.

"Takže myslíš... že o tom není třeba mluvit?"

"Nevím."

"Dobře... Já taky ne." Znovu sklopila oči ke svému jídlu a tentokrát už jedla naprosto normálně. Za to Šimon se toho svého ještě ani nedotknul.

"Jsi panna," řekl potom, což ji naprosto vykolejilo. Zaskočilo jí a tváře polil tak sytý odstín rudé, že mohla směle konkurovat zralému rajčeti. "Že ano?"

"Ne-Neříkal jsi, že o tom nemusíme mluvit?" vytlačila ze sebe rozpačitě.

"Asi musíme," namítl. "Alespoň já musím."

"Nechápu..."

"Víš, cítím vůči tobě takovou... morální povinnost. Nemůžu si tě vzít, jako jsem si vzal každou normální dívku, po které jsem zatoužil. Ty jsi úplně jiná než ony. Jsi urozená a jsi panna."

"Pěkně děkuji," zamumlala potom s nádechem ironie a postavila se na nohy. "Myslím, že už nemám hlad," dodala.

"Nechtěl jsem tě urazit," ozval se a postavil se také.

"Neurazil jsi mě," zalhala. "Jen jsi mi bez okolků řekl, že nejsem normální a že jsi přede mnou spal jen se zkušenými dívkami. Na tom není nic urážejícího," zatrylkovala a prošla kolem něj.

"Johanno!" chytil ji za paži a zadržel. "Jen to chci udělat správně. Nechci ti ublížit. Nechci nic pokazit..."

"Ach," vzdychla teatrálně. "Promiň, že ti beru iluze, ale to jsi právě udělal!"

-Šimon-

Nevěda, co pokazil, hleděl na Johanniny slzami se lesknoucí a ublížené oči. Pokoušela se mu vytrhnout, ale nedovolil jí to a sevřel ji pouze ještě pevněji.

"Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, jenom..." pokoušel se jí svým nedomyšleným koktáním omluvit.

"Ale já o tom nechci mluvit, Šimone!" rozkřikla se na něj. "Musíme o tom mluvit? Nemůžeme prostě... nemluvit?!" Zkoumavě na ni pohlédnul. Zřejmě si ani neuvědomovala, jak mu teď nahrála.

"Nedokážeš si ani představit, jak rád bych s tebou nemluvil, Johanno," zašeptal.

"Tak se mnou nemluv!" přikázala mu a v očích jí zablesklo něco jako potlačované poznání.

"Vaše přání je mi rozkazem, má paní," zapěl slavnostně a pustil ji. Překvapeně zamrkala a sledovala, jak přechází ke dveřím, které potom zamknul. Otočil se a uviděl, jak nasucho polkla a oči se jí rozšířily.

"Co máš v plánu?" zajímala se obezřetně a zacouvala před ním o několik kroků.

"Nemluvit s tebou," odpověděl prostě a stále se k ní přibližoval. "Přesně to, co jsi chtěla... Neutíkej přede mnou, Johanno."

"Šimone..." oslovila ho zadýchaně, když se ocitla v rohu a v pasti. "Víš moc dobře, že já... nechci... zatím nechci, abychom.. ty víš co... Je moc brzy..." koktala a tváře jí znovu zalila růž.

"Nazývejme věci pravými jmény, drahoušku," oslovil ji a v očích se mu blýsklo, když ji k sobě přitáhnul. "Co nechceš, abychom?" pobídl ji a sklonil hlavu, aby ji polaskal na citlivém místě pod uchem. Zavzdychala. "Co nechceš?" ptal se dál a mezitím pokračoval svými vlhkými rty až k dekoltu. Chvěla se v jeho náruči jako osyka a on by lhal, kdyby tvrdil, že ho taková odezva neteší. Kromě toho, že byl naprosto nadšený z toho, jak intenzivně prožívala jeho něžnosti, silně ho to vzrušovalo. "Řekni, co nechceš, abychom..." pobízel ji, zatímco líbal bělostné kopečky ňader vykukující zpod těsného živůtku šatů.

"Nechci... Nechci, abychom... se..." hekala. "Milovali...?"

"Proč tak nejistě?" usmál se nad její nevinností a nejistotou. Potom však zvedl hlavu a pohlédl jí pevně a vážně do očí. "Neudělal bych nic, co nechceš, Johanno. Věř mi, že bych nikdy neudělal nic, na co nejsi připravená. Věříš mi to?" Přikývla. Sjel rukama na její chvějící se ramena a potom k zapínání šatů. Několika zkušenými pohyby povolil háčky a vrchní díl se rozevřel a odhalil bělostnou košilku a spodničku. "Takže mi řekneš, kdybych dělal něco, co nechceš, ano?" Přikývla a trhaně zalapala po dechu. "Ale než mi to řekneš," zasmál se. "Opravdu se nad tím zamysli... Zapomeň na všechny a na všechno... Jenom se předtím, než mě zastavíš, zamysli, jestli to přeci jen nechceš..."

"Šimone, ale já..." namítla, když ji něžně nasměroval k posteli. "Řekla jsem ti, že se s tebou nechci milovat."

"Nebudeme se milovat, Johanno," oznámil jí.

"Tak co...?" nechápala. Zasmál se a posadil ji na kraj postel.

"Je hodně věcí, které se dají dělat a nemusí to být milování, Johanno. Líbání je jejich pouhým začátkem," řekl jí. "A je hodně věcí, které ještě musíš poznat."

"A ty...?" vydechla a znovu se otřásla vzrušením.

"Ano, já ti je ukážu."

-Johanna-

S pozdechem zaregistrovala, že se probouzí a otočila se na bok. Potom pomalu otevřela oči. Málem tomu nedokázala uvěřit! Byl jasný, krásný, letní den a ona ležela v posteli. Navíc nahá...

"Máš žízeň?" ozval se Šimonův hlas odněkud z pokoje.

"Prosím!" zažádala a přitáhla si pokrývku k nahému hrudníku, aby se mohla posadit. "Myslím, že za chvilku umřu žízní." S vyprahlým hrdlem sledovala Šimonova odhalená, stenická záda, která se nadkláněla nad stolkem, na němž ještě stále stála skoro nedotčená snídaně. A společně s jeho zády obdivovala i jeho nohy a pozadí, uvězněné v kožených nohavicích. Když se k ní otočil čelem, málem se rozplynula blahem. Byl krásný, tak krásný a perfektní, že jí to bralo dech. A byl jen její...

"Myslím, že bys měla i něco pojíst," oznámil, když přistoupil k posteli a společně se skleničkou nabídl Johanně i talíř naložený jídlem. "Abys mi pořád neomdlévala," dodal a v očích se mu lišácky blýsklo. Johanna ucítila, jak se jí do tváří hrne krev.

"Víš moc dobře, že neomdlévám, protože bych měla hlad," namítla a ohnula očima. Zasmál se a usedl vedle ní.

"Vím," odpověděl a rukama znovu zamířil k jejímu štíhlému tělu, rýsujícímu se pod přikrývkou, takže se Julie naprosto nedokázala soustředit na jídlo.

"Tak mě alespoň na chvíli nech, abych se mohla najíst, ne?" obvinila ho, ale nevyhýbala se jeho dotekům.

"Myslím, že chvilku to ještě vydržíš," odpověděl, vzal jí z rukou talíř i sklenici a odstavil je na noční stolek. "Teď tě chci ještě jednou vidět omdlévat blahem, anděli," zašeptal jí do ucha a uvěznil pod sebou.

-Šimon-

Probudilo ho klepání na dveře. Když otevřel oči, všimnul si, že venku už pomalu padá soumrak. Málem se zasmál. Opravdu strávili celičký den v posteli! Johanna se vedle něj zavrtěla, když klepání neustávalo. Opatrně se vymotal z jejího objetí a postavil se. Pak si natáhnul košili a zamířil ke dveřím. Když je otevřel, uviděl za nimi stát Josefínu. Skoro se pod jejím vyčítavým, mateřským pohledem zarděl. Muselo jí být jasné, co se tady celý den dělo...

"Možná byste s paní uvítali večeři," oslovila ho bez pozdravu. Šimon se rozpačitě podíval za sebe na Johannu, ležící a spokojeně a vyčerpaně spící na posteli.

"Možná," odpověděl. Josefína kamenně přikývla.

"Bude připravená za půl hodiny v jídelně," oznámila chladně.

"Dobře, děkuji," řekl a ustál jejímu pohledu. Chápal, že asi není příliš šťastná z vývoje situace – vzhledem k tomu, že byla něco jako Johannina chůva - ale její svěřenkyně už byla dospělá - a vášnivá, jak musel s úsměvem zkonstatovat – žena, která se mohla sama rozhodnout, co udělá. A Johanna se rozhodla pro něj.

Josefína znovu přikývla a potom se otočila na podpatku a rozešla se pryč. Šimon za ní zavřel dveře.

"Kdo to byl?" zazněla z postele rozespalá otázka.

"Josefína," odpověděl a pokusil se nasadit úsměv. "Za půl hodiny bude večeře."

"Ach, Josefína..." vydechla Johanna a v její tváři se mihla provinilost a rozpaky a ona se začala zvedat z postele. Šimon skoro zanaříkal. Nechtěl, aby cítila stud, kvůli tomu, co se mezi nimi dnes odehrálo. Nechtěl, aby zapomněla a vyhýbala se tomu. Celý den urputně pracoval na tom, aby jí z hlavy odstranil tu stydlivost a to odmítání, které v ní bylo zakořeněné. A teď – jak se zdálo – to znovu vyplouvala na povrch a ovládalo ji. A jen proto, že si dělala vrásky z toho, co si o ní pomyslí nějaká služebná!

"Ještě je dost času..." namítl a přiblížil se k posteli, ze které se poukoušela zvednout tak, aby stále zůstala zahalená přikrývkou – jako by každý kousíček jejího nahého těla už dávno neozkoumal svými prsty a rty.

"Ne, Šimone, ty to nechápeš!" osočila ho a byla zase tak upjatá, že málem naštvaně zavrčel. "Vždyť jsme tady byli zamčení celý den! Bože, co si o tom musí celý Cour myslet! Ach! Já se snad propadnu!" zanaříkala teatrálně a on už své rozhořčení nedokázal dál skrývat.

"Chápu to moc dobře!" zavrčel. "Ty se stydíš. Za nás."

"Ne, to ne!" obhajovala se ihned. "Jen... přece... my... to..." koktala.

"Nezáleží na tom, co si myslí ostatní, Johanno!" oznámil a pevně jí sevřel paže a donutil ji, aby mu pohlédla do obličeje. "Záleží jenom na tom, co si myslíš a chceš ty."

"Nemůžu přece... dokážeš si představit, co si všichni teď povídají?"

"Dokážu, ale nechci," namítl. "A ty bys také neměla. Nemusí nás zajímat, co si povídají, nechápeš to?"

"Ne... Asi ne," přiznala a sklopila hlavu.

"Tak já tě donutím, to pochopit," sdělil jí a objal ji dlaněmi kolem pasu.

"Ne, Šimone!" pokoušela se ho zarazit. "Musíme jít dolů na večeři. Já se musím upravit a obléct a..."

"Nemusíš vůbec nic," oznámil jí vážně a začal jí z těla odstraňovat přikrývku, kterou se omotala jako mumie.

"Přestaň... přeci... ne..." koktala a bránila se. "Nemůžeme přijít pozdě... Nemůžeš mě..."

"A ty přestaň být rozumná, Johanno!" přikázal jí naštvaně. "Jednou, jedinkrát bys přece mohla ne? Přestaň pořád dělat to, co je správné! Dělej to, co chceš!" ignoroval její protesty a prudce ji zbavil toho, poslední, co krylo její nahotu. Šokovaně nad jeho zuřivostí zalapala po dechu a s rozšířenýma očima se rukama snažila zakrýt na inkriminovaných partiích.

"Ne..." zašeptal a jediným, táhlým pohybem ji přišpendlil pod sebou na posteli a ruce jí uvěznil nad hlavou, aby se nemohla bránit. "Jsi krásná a jsi nahá, Johanno. A měla by sis na tu myšlenku zvyknout."

"Já... ne... Šimone!... Není mi to přijemné..." zafňukala.

"Co přesně ti není příjemné?" zajímal se a jeho oči žhnuly. "Tvé vlastní tělo? Tělo, kterého se dotýkám? Tělo, které se dneska několikrát chvělo slastí?" Zalkla se, když bez okolků vzal vrcholky jejích ňader do úst.

"Zapomeň na to, kdo jsi a kdo jsem já. Zapomeň na to, co bychom měli, Johanno. Zapomeň a prostě se tomu odevzdej!"

-Johanna-

Když se po večeři usadili v salonku a osaměli, cítila Johanna, jak se z jejích tváří pomalu a konečně stahuje růž.

"Uklidni se," řekl Šimon a sklonil se nad krbem, aby přiložil.

"Nemůžu... připadám si tak hrozně..." zanaříkala a přikryla si obličej dlaněmi. "Nechápeš to."

"Ale chápu," řekl a otočil se k ní, sedící jako hromádka neštěstí na pohovce. "Stydíš se."

"Ne... Nebo ano... Ale ne za za tebe... Já... za mě..."

"Proč?" nechápal a usadil se vedle ní, aby sevřel její dlaně konejšivě ve svých.

"Oni... znali mě už jako dítě a já... vždycky jsem byla tak rozumná a... tohle ode mě nečekali. Vidím jim to na očích, jsou zklamaní."

"Zklamaní?!" vyprknul Šimon pohoršeně a ona si v duchu znovu zanaříkala. Nedokázal ji pochopit... "Čím jsou zklamaní? Tebou?! Jsou zklamaná tím, že nejsi svatá ale úplně normální člověk?"

"Já..." pokoušela se, ale nenechal ji domluvit.

"Ne, Johanno! Jsou to tupci!" oznámil jí vážně. "Jsou hloupí, když neodkážou přijmout, že jsi také žena. Copak si myslíš, že se ta tvoje svatá Josefína nikdy nenechala unést rozkoší?!"

"Ale já..."

"Žádné ale, Johanno!" okřiknul ji. "Máš své potřeby a nemusíš se za ně stydět!"

"Dobře..." řekla poraženě a sklopila hlavu.

"Nebo se ti snad nelíbí, co jsme celý den dělali?" zeptal se už něžně, když si uvědomil, že na ni byl asi příliš krutý.

"Víš moc dobře, že líbí..." řekla tiše.

"Tak vidíš," mrknul na ni a sevřel její obličej ve dlaních, aby jí vtisknul povzbudivý polibek. "Nevím, proč tě vychovali tak puritánsky, ale pamatuj si jedno – v životě se nesmíš stydět za věci, které se ti libí a které máš ráda!" Kvůli jeho slovům, která se jí hluboce dotkla, jako by přesně věděl, co teď potřebuje slyšet, jí zvlhly oči. Šimon svou povzbudivou pusu prohloubil.

"Echm, echm," ozvalo se za nimi rozpačité zakašlání. Johanna se otočila, ale k Šimonově radosti se od něj neodtáhla.

"Mademoiselle," promluvil Jean. "Tenhle dopis vám právě teď přivezl posel." A natáhnul k ní úhledně složený papír. Julie stáhla obočí a převzala ho.

"Merci," poděkovala a Jean se uklonil a odporoučel se pryč. Šimon tázavě pohlédl na Johannu, která už rozložila psaní. Nevěnovala mu však pozornost, protože byla naprosto zabraná do textu. Čím déle trvalo mlčení, tím více se zdálo, že bledne.

"Co je to?" nedokázal Šimon už déle čekat a sevřel Johanně konejšivě dlaň, protože se zdála opravdu velmi zděšená.

"Příkaz od... od nového císaře," zašeptala a zpomaleně odložila psaní. Šimon se zamračil a podíval se na papír, na kterém stálo velkým a zdobeným písmem napsáno: Ad manum. Do vlastních rukou.

"Co se v něm píše?"

"Mám se hned zítra ráno vydat na cestu zpátky do Prahy," oznámila slabě.

"Proč?" vydechl šokovaně.

"Protože si to pan král a vznešený císař Svaté říše římské přeje," odpověděla jízlivě.

"Karel IV.?"

"Ano," přikývla. "Karel IV.... můj strýček a poručník... To on teď rozhoduje o mém osudu. A nikdo mu v tom nemůže zabránit."