Zdravím,
kapitolka byla dopsaná už včera (zase po 10ti dnech), ale jelikož mi bylo hrozně špatně a nedostala jsem se ke korekci, máte ji tady až dnes.
První kulatou, tedy desátou, čekejte už o víkendu, protože ležím doma a mám času na rozdávání. Takže doporučuji tuhle rychle zhltnout, protože další bude jakbysmet! =)

Příjemné čtení!
Ovečka

Reiq'mha'ta

Julie nevnímala zkoumavé pohledy ve svých zádech – nebo se je alespoň pokoušela nevnímat. Zavrtala hlavu hlouběji do Zacova ramene a vdechla jeho svěží vůni. Jeho identickou vůni. Takhle voněl Zac. Ano...

Na několik – dle názoru okolí zřejmě nepříslušně dlouhých – vteřin si užívala pevnost a naprostou důvěru jejich objetí. Zhluboka dýchala a pokoušela se ho nesvírat tak, jak chtěla. Pokoušela se nedat najevo, jak moc jí bude chybět jeho přítomnost. Znamenala pro ni bezpečí, jakýsi přístav, kam se mohla stáhnout vždy, když se událo něco, co ji vystrašilo. Zac tady byl, a i přestože se hádali, dával na ni pozor a ochraňoval ji. A teď... Tady už nebude. Rozhodla se opravdu správně? Ještě má stále dost času. Trvalo by pár minut, než by se sbalila...

"Jsi si tím opravdu jistá?" zašeptal, jako by četl její myšlenky. Nevzhlédla k němu a zůstávala stát s hlavou zabořenou v jeho rameni. Zacu, Zacu... Kdybys jen věděl... pomyslela si s potlačovaným náznakem zoufalství, ale stejně přikývla. I přestože byla nejistá... byla i podivně jistá...

"Dávej na sebe pozor, Jules," řekl tedy a pomalu, jako by nedobrovolně ji od sebe odtáhnul.

"Budu," přikývla, pohlédla do jeho studánkově modrých očí a kousla se do kyprého rtu. Byla vděčná, že to díky niqábu neviděl. Znal ji už dost dlouho, aby věděl, co její kousání do rtu znamená...

"Myslím opravdu dobrý pozor," zopakoval a kvůli jeho intenzivnímu pohledu už nebylo třeba dalších slov. Julie pouze znovu přikývla, aby dala najevo, že chápe. Chápala Zaca a jeho  obavy skutečně výborně. Ještě aby ne, když ji samotnou zužovaly tytéž...

Pevně jí sevřel paže a přitisknul rty na čelo zahalené šátkem. Nakonec odstoupil, rty sepnuté a čelist napjatou.

"Pozdravuj doma," vydechla a pokoušela se tím situaci trochu ulehčit, ale příliš to nepomohlo. Zac na ní naposledy pohlédl a ve tváři se mu mihlo něco, co nasvědčovalo tomu, že by ji nejraději popadl a odvezl s sebou. Pak se však otočil a pevným krokem přistoupil ke svému velbloudovi.

Julie hlasitě vydechla a pokoušela se nepřemýšlet nad tím, jak hlasité to bylo a zdali to neznělo jako povzdech. Odtrhla oči od Zaca a přejela pohledem shromážděné Araby kolem nich. Byl jich asi tucet. Někteří už seděli na hřbetech velbloudů a čekali, jiní balili poslední věci a upevňovali je na hřbety velkých zvířat. A ti poslední na ni nepokrytě zírali temnýma očima. Julie pohledy všech ustála a mnohé svou (hranou) silou donutila k uhnutí. Na jeden temný a neohrožený si však netroufla, ten totiž předčil ji. Nebyl to nikdo jiný než Ehsan, stál u statného velblouda opodál a tiše rozmlouval s Fahimem a Luqmanem – alespoň dokud se ona neobjala se Zacem...

Z výhružných blesků, které metaly jeho oči, se Julii udělalo měkko v kolenou. Nic však neřekl a i když už ona stála s hlavou sklopenou k zemi, cítila na sobě stále jeho černé nepříjemné a pichlavé oči. Nebylo pochyb o tom, že žárlil. Julie ani nevěděla, jestli se tomu dá říkat žárlivost, protože ona by to spíše popsala hněvem a čirým vztekem, ale... předpokládala, že to všechno vyvolala žárlivost. Trhavě se nadechla a popošla pod jeho výhružným pohledem až k Asalah, která jako mnozí jiní celému odjezdu přihlížela. Ne že by se její chování k ní během posledních hodin nějak zlepšilo – to ani náhodou, ale připadala si vedle ní jistější. A když Fahim položil Ehsanovi ruku na rameno, aby si získal jeho poznost, spadnul Julii kámen ze srdce. Ehsanovi oči a jejich zloba se přetočily jinam. Oddechla si. Náhle zatoužila, aby všichni už konečně odjeli. Poprvě řečeno jejich odjezd ještě před pár minutami nepodporovala, protože cesta do a z hlavního města trvala dva dny, což znamenalo, že bude v tomhle beduínském městě sama – jak bez Zaca, tak bez Ehsana. Teď však netoužila po ničem jiném, než aby k ní Ehsan otočil záda stejně, jako to udělal Zac. Netoužila po ničem jiném, než utéct před jeho zlostným a žárlivým pohledem. Znovu v ní zahlodal červíček pochybností. Rychle ho však zahnala a se zatajeným dechem sledovala, jak se zvedá také poslední velbloud na nohy a výprava pomalu vyráží pryč. Ani jeden z těch dvou se po ní neohlédl. Upřímně nevěděla, jestli z toho má mít radost...

Za ty bezmála tři týdny, co žili se Zacem jako hosté v beduínském městě se už naučila cestu ke stanu bez problémů. Alespoň tu z náměstí. Stanové ležení bylo totiž protkáno neskutečným množstvím uliček a cest, k jejichž prozkoumání se Julie ještě neodhodlala. Rozhodla se, že teď, po ty dva dny, co bude sama, se do toho pustí. Vlastně ji to i lákalo. Když tu byla ještě se Zacem, cítila se nějak zastrašená a nejistá – ne, že by to bylo jeho vinnou. Teď však znovu pocítila svěží vůni svobody, a tak požádala Asalah, aby ji při kličkování městem doprovázela, aby se náhodou neztratila. Ta šla za ní jako stín naprosto bez námitek. A Julie dokonce trochu zalitovala, že se jejímu přání služebná nevzpírá. Alespoň by něco řekla. Od toho nešťastného vyrušení ve stanu se k ní totiž Asalah chovala s úctou ale chladně. Julii to bylo líto a to nejen proto, že by teď potřebovala společnici a kamarádku více než předtím. Přesto však nic nenamítala a jen několikrát se při své první krátké průzkumné cestě ohlédla, aby se ujistila, že je Asalah stále s ní. Po dlouhých minutách bezcílného toulání po městě stanula náhle Julie na plácku před jejich stanem. Překvapeně zamrkala a potěšeně se otočila k Asalah.

"Tak na tom můj orientační smysl není tak špatně, jak jsem myslela," zasmála se vesele a cítila jistou pýchu, že došla až sem, ačkoli to byla upřímně spíše záležitost náhody a štěstí. "Ale myslím, že napodruhé se mi to nepovedete," dodala.

"Naše město není tak velké, ‘Ánisa," řekla bezvýrazně Asalah. "Brzy se tady zorientujete."

"Ano, plánuju to tady více prouzkoumat," odpověděla a raději se od Asalah otočila, aby služebná nepoznala, jak moc se Julie její monotónní slova bez špetky zájmu dotkla. "Teď si dojdu učesat vlasy. Ráno jsem to v tom spěchu nestihla, jak jsem zaspala a chtěla stihnout jejich odjezd..."

"Chcete pomoct, ‘Ánisa?" otázala se úslušně Asalah.

"Ne!" odmítla ji Julie ihned. "Víš, jaká jsem, když jde o moje vlasy," dodala potom mírněji, když se jí zdálo, že bylo její vyhrknutí neslušné. Asalah se však nezdála být ničím, co Julie vypustila z pusy, dotčena. "Můžeš jít, zvládnu to sama," řekla a vykročila ke stanu.

"‘Ánisa..." ozvalo se za ní náhle a v tom oslovení zazněla emoce – překvapení. Něco, co Julie už od Asalah dlouho neslyšela.

"Ano?" pobídla ji a natáhla ruku k plachtě kryjící vchod.

"‘Ánisa... Proč jdete sem?" byla to naprosto nelogická otázka, která by Julii vyvedla z míry, kdyby už dávno vyvedená z míry nebyla. Konsternovaně zmrzla na místě a s pootevřenými ústy zírala před sebe. Do stanu. Na předsíň. Na předsíň, ve které ještě před bezmála hodinou stál nábytek a koberce. Teď zela prázdnotou.

"Co-" vyhekla a vstoupila kamenně dovnitř, aby vešla do svého někdejšího pokoje. Někdejšího bylo také správné slovo. Byl totiž stejně prázdný jako předsíň. Postel, skříň a zrcadlo... To všechno bylo pryč, jako by tady nikdy nebyly. A její věci... Všechny její věci...

"Co se tady děje?" otázala se s potlačovanou panikou v hlase Asalah, jejíž přítomnost ucítila za svými zády.

"Už tady nebydlíte," řekla ta, jako by to nebylo evidentní. Julie měla nutkání se na ni spustit, aby jí řekla něco, co ještě neví, ale nakonec se sebrala.

"Kde jsou moje věci?" zeptala se a potlačovala třes, který se jí rozléval v těle jako jed a nešel zastavit. "Proč už tady nebydlím? Co to má znamenat?!" otázky, které ze sebe sypala, byly hysterické – to musela uznat –, ale teď jí to bylo naprosto jedno.

"‘Ahr'ma vám to neřekl?" odpověděla Asalah otázkou, která Julii dopálila. Ano! Jeho Veličenstvé jí to zřejmě neřeklo! Zatnula zuby a hlava se jí zatočila. Mlčela.

"Následujte mne, prosím," řekla Asalah bezcitně, jako by neviděla její zsinalý obličej a děsem rozšířené oči. Julie vykročila za ní a po celou cestu městečkem se na nohou držela už jen silou vůle. V hlavě jí kromě hučení také strašila Zacova slova. Nebylo to tak dávno, co jí trpce připomněl, kde jsou ubytovány všechny šejchovy milenky. A ona kolem a kolem nebyla nic jiného než nová šejchova známost. Jeho milenka...

Obávala se, že už to dlouho nevydrží a skácí se jak široká tak dlouhá na prašnou, vyšlapanou cestičku. Nakonec však došla po svých až do cíle, před kterým se Asalah zastavila, aby něco promluvila s muži chránícími vstup. Julie vzhlédla od země a rozostřeně pohlédla na krvavě rudý stan s bělostnou střechou před sebou. A srdce se jí zastavilo, protože tenhle stan znala. Dokonce v něm párkrát během svého pobytu ve městě byla. Tohle nebyl žádný harém, jak se obávala. Tohle bylo něco mnohem horšího. Tohle byl Reiq'mha'ta. Šejchův stan.

Julie si prohlížela místnosti, kterými ji Asalah prováděla jako ve snách. Jaksi nedokázala uvěřit tomu, co se tady děje. Popravdě si připadala jako v nějakém hodně špatném filmu. Tohle... Tohle totiž bylo naprosto neuvěřitelné, naprosto... šílené. V jednu chvíli byla naprosto ochromená šokem, potom v ní vzkypěla zlost nad tou samozřejmostí, se kterou ji šejch přestěhoval do svého stanu a ani se ji nezeptal, a potom to byly obavy. K čemu to svolila doopravdy? Co tohle vypovídá o jejich vztahu? Co si o tom myslí ostatní - lidé? Co si myslí o ní?!

Zatnula zlostně zuby a ujišťovala se, že je jen dobře, že tady šejch není. Měla nutkání mu nad tou opovážlivostí vyškrábat oči. Co si to vůbec dovoloval ji bez jejího vědomí přestěhovat do jiného stanu? Do JEHO stanu?!

"...a tohle je prostor vyhrazený k jídlu," pokračovala Asalah ve své prohlídce, která neměla daleko k muzejní. "Tomuto byste asi na západě řekli ‚obývací pokoj‘, ale je to spíše něco jako salonek, ve kterém Jeho Veličenstvo tráví volný čas – pokud nějaký má... Tady za tím závěsem je menší knihovnička..." Julie se ušklíbla nad slovy ‚menší‘ a ‚knihovnička‘, protože čtyři ke zdi vysoké police k praknutí přeplněné knihami a svitky to opravdu nevystihovalo. "A už se dostáváme do soukromé části stanu," pokračovala Asalah a Julie nasucho polkla a mlčky ji následovala k dalšímu závěsu rozdělujícímu obrovský stan skoro na tucet menších místností. "Tady je koupelna," pouhé pokynutí vpravo. "Tady šatna," pokynutí vlevo. "A tady je šejchův pokoj." Černá, velmi kvalitní a silná látka kryjící vchod Julii připadala úplně stejná jako barva Ehsanových očí. Nasucho polkla. "Více místností už tady není. Na jídelnu je ještě napojen stan služebnictva, jak už jsem vám říkala. Připravují se tam jídla a Jeho Veličenstvo před vchod vždy pokládá prádlo, které si přeje vyprat..." vysvětlovala Asalah a odrhnula plachtu černou jako noc. Julie musela přiznat, že z jejího sdělení vnímala jasně jen první větu. Ta jí totiž otřásla. ‚Více místností už tady není.‘ To znamenalo, že nikde není žádný pokoj pro hosty, ve který po celou dobu prohlídky doufala. Nikdy není žádná oddělená místnůstka, ve které najde své věci a do níž bude moct zalézt před... vším. Byla tady jenom tahle černá plachta a šejchův pokoj.

Julii znovu, už po několikáté za dnešek, ochromila panika. Ona bude spát v jeho pokoji?

Takže nejenže ji drze přestěhoval do SVÉHO stanu, on ji dokonce přestěhoval do SVÉHO pokoje. Nepochybovala o tom, že to všechno vede k jedinému. Ke spaní v JEHO posteli!

Teď už se Asalah za její chladný přístup nedivila. Vždyť Julie díky tomu, jak s ní šejch zacházel, vypadala jako prvotřídní děvka! Zalapala po dechu ještě před tím, než vstoupila za Asalah do šejchovy ložnice.

"‘Ahr'ma byl tak laskav a nechal svou ložnici rozdělit na dvě části. Jedna z nich patří vám," Julie byla vším tím, co se stalo příliš konsternovaná, než aby dokázala ocenit, jak laskavě se to k ní šejch zachoval! Pokoušela se nevnímat, že stojí v jeho ložnici a zaplula za závěs hned u vchodu, který odděloval její část ložnice od té jeho. Málem se nad tou absurditou situace rozchechtala. Anebo rozplakala. Nebyla si jistá, čemu dát přednost.

"Ložnice, kterou jste měla ve vašem předchozím stanu, byla přestěhována sem," komentovala Asalah. "Do posledního detailu." Julie jí musela dát za pravdu. Opravdu si připadala jako ve své staré ložnici. Kdyby opomenula fakt, že ji stěna z látky dělí od Ehsanovi ložnice! Prohlédla si své okolí a musela zkonstatovat, že alespoň něco v ní nevyvolávalo děs. Alespoň něco šejch naprosto nezkazil. To známé prostředí, ve kterém bydlela skoro tři týdny, ji přeci jenom trochu uklidnilo.

"Proč..." začala, ale potom se odmlčela. Asi by nebylo nejlepší, kdyby se zeptala na to, na co se chtěla zeptat od chvíle, kdy vstoupila do naprosto vyklizeného stanu. Totiž proč ji šejch vůbec přestěhoval? "Můžu teď zůstat na chvíli sama?" zeptala se nakonec. Asalah povytáhla jedno obočí a potom se uklonila.

"Samozřejmě, ‘Ánisa," odpověděla úslušně a už couvala z ‚jejího‘ pokoje. "Můžete být sama, jak dlouho si budete přát. Oběd se podává o půl dvanácté. Kdybyste cokoli potřebovala, zavolejte mě. Komorník Jeho Veličenstva odjel se šejchem do hlavního města." Julie přikývla a počkala, dokud Asalah neodejde, jak z její ložnice, tak ze šejchovy, tak ze všech dalších místností. Počkala, dokud její kroky docela neutichly a dokud k ní nedoléhalo nic víc než šum hlasů zvenčí. Potom udělala několik kroků do středu místnosti. Nakonec si to rozmyslela a k posteli nešla. Zůstala stát na známém červeném koberci, který pokrýval podlahu. Tam klesla na kolena a konečně se rozvzlykala.

Dnes to byl čtvrtý den, který měla Julie strávit v kmenovém městě a v obrovském šejchově stanu samotná. Čtvrtý den. Čtvrtý. Už čtvrtý.

Poté, co ji Asalah na požádání nechala prvního dne samotnou a Julie se uklidnila, strávila značnou část dne tím, že ulehla do postele a spala. Když z ní opadl šok a psychické vyčerpání, probudila se a bylo pokročilé odpoledne. Nikdo se po ní celou tu dobu nesháněl a nikdo ji nebudil na oběd. A tak opatrně došla do jídelny, aby něco málo pojedla z jídla, které tam stále bylo připravené. Potom se bez jakýchkoli okolků vrátila do ‚své‘ ložnice, kde strávila zbytek dne. Nejdříve výčitkami a sebedestrukcí, potom – když už byla sama sobě tak nesnesitelná – si vzala rozečtenou knížku a dorazila jí. A protože bylo teprve osm, ležela celý zbytek veřera nad arabštinou, dokud nad ní také neusnula neklidným spánkem.

Druhého dne, když ji ani v devět po snídani nikdo nepostrádal či se něměl k tomu jí dělat společnost (ne, že by někoho čekala, ale když ne Fahimova žena Džamila, s níž si poslední dny velmi rozumněla, tak alespoň Asalah se na ni jít podívat mohly), se rozhodla vyrazit do města sama. Oblekla si tu možná nejprostší a nejnevýraznější abáji, kterou ve ‚svém‘ šatníku našla a když se zahalila od hlavy až po kotníky, musela uznat, že ji při toulkách městem snad nikdo nepozná. Ani se nenamáhala vycházet ze stanu hlavním vchodem. Ve skutečnosti zvolila vedlejší východ pro služebnictvo z toho důvodu, že si nebyla jistá, jestli vůbec může opustit šejchův stan a na zjišťování už neměla sílu.

Druhý den byl mnohem lepší než ten první, a to pouze díky tomu, že se vyplížila ze svého vězení. Do života ve městě zapadla lépe, než očekávala. I když její abáje ve srovnání s většinou doslova zářila novotou, nevyvolala zbytečnou pozornost. Vlastně si jí nikdo nevšímal. Stejně jako prvního dne. Druhého dne jí to však vůbec nevadilo. Stala se tichou součástí každodenního ruchu ve městě a sledovala prodávající na ulicích stejně jako pasáky ovcí a koz. Zastavila se v sadu, aby se podívala na skromnou úrodu místních zemědělců a obdivovala zručné Arabky, jak tkají koberce s roztodivnými vzory a motivy. Doslova do sebe vstřebala atmosféru města a cítila něco, co prvního dne na dlouhou dobu odepsala. Bylo to štěstí.

A vrcholem druhého dne byla návštěva školy. Když se té slepené, nízké budově vyhýbala, aby na sebe nikoho neupozornila, bála se zbytečně. Jakmile totiž vstoupila v poledne dovnitř, dav za zdmi místní školy ji naprosto pohltil. Maličká škola, která se pomalu ale jistě rozpadala, byla totiž nacpaná k prasknutí a nikdo si jedné ženy navíc nevšimnul. A tak Julie strávila skoro šest hodin tím, že přihlížila ve výuce. V mnohých hodinách se samozřejmě ztrácela a v některých ani netušila, co se vyučuje, ale když došlo na výuku angličtiny, byla zase doma. K jejímu překvapení dokonce narazila na třídu, ze které se linula krkolomná, začátečnická francouzština. I přestože byla v téhle zemi cizinec, připadala si v místní škole tak dobře a příjemně, že dokonce litovala, když se začala vyprazdňovat a ona se za západu slunce musela vrátit. Druhý den pro ni představoval opravdové dobrodružství, a když ležela před usnutím v posteli, skoro si nevzpomněla na tu šlamastiku, do které se dobrovolně dostala. Rozhodla se tehdy zítřek strávit úplně stejně – toulkami po městě, které mělo stále ještě mnoho koutů a tváří, jež neprozkoumala a nepoznala.

Třetího dne dopoledne navštívila oázu se zvířaty a obdivovala stáje s plnokrevníky. Všichni byli nádherní, bylo vidět, že se na nich nešetří a bylo až k podivu, jak skvěle na nehostinné podmínky v poušti vypadali. Srovnávala je s koňmi, s nimiž se setkala u anglické šlechty a musela chtě-nechtě uznat, že ačkoli většina britských bohatých na své stáje dbala, jejich koně nesahali těmto ani po kotníky! V těch černých, hnědých, ryzavých a bílých koních totiž bylo něco, co v sobě neměli ani Arabští plnokrevníci v Británii. Možná to také bylo tou atmosférou ve stájích, ale... Julie našla další místo, které si zamilovala. Nemalý podíl na tom měl samozřejmě také černý, divoce vyhlížející hřebec, který si jí všimnul, jen co se na tři metry přiblížila k jeho boxu. Zřejmě si ji ještě pamatoval, i když už to bylo dlouho, co se viděli. Naposledy ještě v oáze, ve které Zac a Julie přebývali, dokud je šejch nepozval do beduínského města. Zatímco Julie hladila šejchova hřebce a kochala se bezchybnou stavbou a krásou jeho těla, pokoušela se také rozluštit nápis vyrytý do zlatého plíšku na jeho ohlávce. Byl samozřejmě napsaný arabským písmem, ale jelikož Julie věnovala hodně času učení a poznávání tohoto těžkého jazyka, předpokládala, že se šejchův hřebec, tenhle krasavec, jmenuje Azam. Ale ruku do ohně by za to nedala... Ještě ho několikrát polaskala na hlavě a potom se raději rozloučila, protože její přítomnost ve stájích byla nápadnější než na ulicích. Zbytek dne potom znovu strávila jako nezvaný, ale nepovšimnutý host ve škole.

A teď to byl čtvrtý den. Den číslo čtyři, který měla strávit ve městě a ve stanu a zase naprosto sama. Kdy se měl vrátit šejch, to netušila, protože nebyla v kontaktu s nikým. Ani Asalah jí ráno nepomáhala s oblečením a připravováním, jak tomu bylo, dokud bydlela se Zacem ve stanu. Julie si uvědomila, že ten přepych, mít služebnou, byl asi proto, že tady tehdy byla jako host. Jako co vystupovala teď, to opravdu nevěděla. A vlastně se to i bála zjistit.

Raději tedy zahodila chmurné myšlenky na situaci, která byla už dost špatná a ubohá bez přítomnosti šejcha (co teprve až se vrátí!) a vylezla z postele. Po provedení nezbytné ranní hygieny se oblékla a zamířila na snídani do jídelny. Zase jí nedělal společnost nikdo jiný než jídlo. Dokonce ani sluhu nezahlédla. Ale tak to bylo každý den, takže už se tomu pomalu ani nedivila. Cítila se osamělá a už se nemohla dočkat, až se znovu postanním vchodem vyplíží ven a stráví den toulkami po městě. I přestože tam venku kolem ní pobíhali cizinci, jejichž řeči ani pořádně nerozuměla, cítila se mezi nimi mnohem lépe než v honosném Reiq'mha'tu.

Julie zrovna seděla v hodině francouzštiny a naslouchala trochu nejistému, ale přesto velmi dobrému projevu asi třináctileté dívenky. Ta měla referát na Les poétes maudits, tedy Prokleté básníky a k Juliině radosti si zvolila k přednesu ukázku od Marceline Desbordes-Valmore – jediné ženy, která se mezi prokleté básníky řadila. Skutečnost, že dívenka přehlédla mnohé muže a vyzdvihla mezi nimi ženu, byla právě v muslimských státech tak neobvyklá. Proto si jí Julie cenila ještě víc. Mlčky naslouchala rýmům, kterým mnozí ze spolužáků ani nerozuměli a užívala si daný okamžik. Měla k výuce dětí podivný a zvláštní vztah. Hlavně k výuce dětí, které na tom nebyly tak dobře jako jejich protějšky z vyspělých států. Zatímco se totiž americké dítě po knize ani neohlédlo, děti z Afriky byly rády, když dostaly možnost se vzdělávat. A tady to bylo to samé. Přesně proto se Julie tolik angažovala v tomhle oboru. Přesně proto se tolik snažila, aby mělo o mnoho víc dětí než doposud šanci na základní vzdělání. Protože jí dělalo obrovskou radost, když v jejich očích uviděla ten úžas a zájem, s nimiž ke všemu přistupovaly, když postupně díky škole zjišťovaly, co všechno na světě existuje, a proč to tak funguje. Milovala to. A možná by se dokonce bývala stala učitelkou, kdyby to povolání pro její rodiče nebylo příliš podřadné...

Trhla sebou, když se náhle odněkud ozval křik a volání. Všichni ve třídě nechali, co právě dělali, vyskočili na nohy a rozeběhli se pryč. Julie překvapeně zamrkala a nemohla dělat nic jiného, než následovat jejich příkladu. Dav ji prostě někam táhnul a ona netušila kam. Arabské výkřiky se ozývaly ze všech stran a ona jim nerozuměla. Dřív než však mohla zpanikařit, si uvědomila, že z nich nezní žádné zoufalství. Byl to pravý opak. To, co se rozléhalo městem, se dalo popsat pouze jediným slovem. Byl to jásot. Překvapeně sledovala tu radost, jež se zračila ve tvářích, které se kolem ní míhaly. A byla tak překvapená tím náhlým zvratem situace a tím čirým nadšením, že si ani nevšimla, kam ji to dav táhne. Teprve, když se před ní mezi stany rozevřelo volné prostranství, které se plnilo obyvateli města, si uvědomila, že je na náměstí. Rozhlédla se po původu toho veselí a na hruď jí dopadla jakási tíha, která jí také sevřela hrdlo a donutila zkamenět nohy. Přesto však, tažena davem, doklopýtala ještě pět metrů blíže ke středu náměstí, dokud se masa lidí nezastavila. Vykřikla by, kdyby mohla a uháněla by pryč, jako by jí za patami hořelo, ale ona nemohla udělat ani jedno ani druhé. Místo toho klesla na kolena, aby nevyčnívala z davu. Stejně jako všichni ostatní visela očima na muži, který stál uprostřed náměstí a zdravil se se svým bratrem Fahimem. Na rozdíl od nich však v očích neměla bezmeznou úctu a radost. V jejích očích se zračily obavy a strach.

Co s ní teď bude, když se šejch vrátil? Co s ní má v plánu?

Po jeho pozdravu a rozkazu se masa lidí znovu postavila na nohy. Včetně Julie. Všimla si, jak se šejch rozhlíží a rychle sklopila hlavu – ne, že by ji mohl zahlédnout, byla příliš daleko. Pak se na něco znovu otázal Fahima a ten jen zamračeně pokynul směrem k Reiq'mha'tu. Šejch přikývnul, ještě něco řekl ke svým lidem, kteří jeho slova odměnili jásotem, a potom se rozešel pryč. Julie zděšením přestala dýchat. Nebylo pochyb, kam šejch kráčel. A nebylo pochyb, co tam, kam kráčel, očekával...

Ale ona tam nebude! Šílená strachy se rozhlédla. Nemá jedinou šanci se z téhle masy vymotat dřív, než šejch zjistí, že není tam, kde má být. A už vůbec se nestihne vrátit k postrannímu vchodu, aby nepozorovaně proklouzla dovnitř a zahladila všechny stopy po svém výletu... Je ztracená!

Náhle ve svých zádech, během zběsilé snahy se dostat o píď dál, ucítila něčí pohled. Zkameněla a velmi pomalu se otočila, doufaje, že ji nečeká pohled černých a rozzuřených očí, který si ještě živě pamatovala z období před několika dny. Ale byly to černé oči, které na ni hleděly. Byly to však trochu překvapené a znepokojené černé, mužské oči. Oči, které však nikdy nedokázaly vyjádřit pouhým pohledem tolik zloby a krutosti jako ty šejchovy. Byly to oči jeho bratra. Julie tiše zanaříkala a proklínala osud. Jak si jí jen mohl všimnout? Jak je to možné? Vždyť je dělila obrovská masa lidí a dobrých deset metrů! Jaktože...

Julie konsternovaně zírala, jak se Fahim zastavil a šejch kvůli němu také. S malou dušičkou probodávala očima Fahimovu ruku, která se usídlila na rameni jeho bratra. A s potlačovanou panikou hypnotizovala jeho rty, které k šejchovi něco arabsky drmolily. Julie pronesla tichou modlitbu.

A Bůh – nebo Alláh? – ji vyslyšel. Šejch se totiž nejprve zamračil a zavrtěl nesouhlasně hlavou. Na další Fahimova slova však nakonec nerad ale přece jenom přikývnul. Oba dva se otočili a zamířili na opačnou stranu města, směrem ke stájím. Julie si hlasitě oddechla a ještě stačila zachytit Fahimův nicneříkající pohled, než se začala znovu zběsile, hlava-nehlava, rvát davem kupředu.

Julie netušila, proč Fahim udělal to, co udělal. Netušila, proč ji šejchův bratr zachránil, když z jeho chování vůči ní už mnohokrát vycítila, že mu nevyhovuje. Přesto mu však byla vděčná. Nejenže se totiž zvládla vymotat z davu a vrátit postranním vchodem do Reiq'mha'tu, stihla se také rychle vysprchovat a převléct. Netušila, proč kolem toho všeho dělala takovou vědu, ale někde uvnitř cítila, že po jejím výletě do města nesmí zbýt ani sebemenší stopa. A tak se tedy rychle, ale za to důkladně osprchovala, znovu si upravila účes a nakonec zůstala rozpačitě před skříní s oblečením.

"Co si mám obléct?" zamumlala sama k sobě tiše. Pak se málem hlasitě zasmála a vrazila si pohlavek. Takže šejch ji doslova proti její vůli přestěhoval, kvůli němu předchozí tři dny protrpěla o samotě jako vězeň a ona teď bude přemýšlet o tom, co si má obléct? Proč proboha?! Nemá nejmenší důvod, který by ospravedlňoval její nutkání, se mu zalíbit. Ne, to opravdu neměla! On si totiž nezasloužil, aby se kvůli němu nějak šňořila. On by...

Opustil ji strach a znovu v ní vzkypěla zloba, kterou cítila prvního dne, když ji šejch tak samozřejmě přestěhoval, aniž by se vůbec zeptal. Tři dny samoty, anonymity a odloučení ji skoro zlomily, ale teď, když hleděla na truhlu s oblečením, které jí daroval, pocítila nový nával síly. Ona se má bát? Jeho?! Jeho?! Tse! Ona má naprosté právo být naštvaná a uražená a rozzlobená! Ona tedy ano! Po tom, jak se k ní šejch a všechno to jeho slavné služebnictvo po předchozí dny chovalo! A on ucítí, jak se jí to nelíbí! To tedy ano!

S odhodlaně pozvednutou hlavou minula truhlu s tradičním arabským oblečením a po dlouhé době znovu otevřela svůj kufr. Staré ošuntělé kapsáče a seprané kdysi černé tričko s potiskem Rolling Stones bylo to pravé ořechové k provokaci. Vytáhla z vlasů nespočetná pírka a z drdolu na temeni hlavy udělala nedbalý koňský ohon.

Jeho Jasnost si usmyslela, z ní udělat tupou milenku, která bude celé dny zavřená doma a pouze nedočkavě čekat, až ji poctí svou přítomností. Ale to se řádně seknul! Julie je samostatná, svobodná, urozená a navíc nepřiměřeně bohatá žena! A nějaký krutovládce jí strach neudělá!

Když ho uslyšela, jak kráčí stanem a stále víc se přibližuje k místům, které Asalah nazvala ‚soukromovou částí stanu‘, musela vzít zadobro křesla před kosmetickým stolkem. Tělem se jí totiž rozlezl nepříjemný třas, který prozrazoval nervozitu, jež se tak šíleně pokoušela potlačit a nedat najevo. A když se jeho kroky ozvaly pouhých pár metrů od ní a přibližovaly se k tomu inkoustově černému závěsu, vyskočila znovu samou nervozitou na nohy. Závoj se odrhnul a Julie sevřela pěsti. Pak pohodila hlavou. Musí být silná a dát mu jasně najevo, že si s ní nemůže dělat, co se mu zachce! Přesně to udělá! A rázně!

"Julie?" ozval se jeho hlas za plátnem, které rozdělovalo ložnici na dvě části. Málem se zajíkla a rozeběhla se mu vstříc. Udržela se však, napomenula, zaryla nehty do svých dlaní a zůstala stát na místě. Neodpověděla. "Julie?" tázal se dál a ona uslyšela, jak inkoustový závěs dopadl na své místo. Za to ten před ní se pohnul.