Krásnou neděli všem!
Po více než dvou měsících se také Pentandra dočkala pokračování.
Všechny čtenáře, kteří četli On & Ona, a čtou i tuto povídku, mohu uklidnit. Pentandra dvacátou kapitolou končit určitě nebude. Abych byla upřímná, osnovu mám rozplánovanou do patnácté kapitoly a dál už je to pouze v mé hlavě. Bude jich však alespoň třicet... Každopádně se nebojte, nejsme ani v půlce všeho, co ještě s touto povídkou plánuji! A že už společně společně s posledním členem skončila všechna tajemství a už není co odhalovat? Pche! Jen mě nepodceňujte a držte si klobouky, dáme a pánové! Jdeme totiž na to!

Ovečka

"Kaeli, prosím tě, zastav se," Candela se nohama zapírala o podlahu, ale on byl silnější. "Kam to jdeme? Co chceš dělat? Můžeš se zastavit? Nech toho!" vzpírala se, ovšem mladík ji nevnímal. Táhnul ji za ruku tmavými sklepními chodbami paláce, jako by ho posedl nějaký zlý duch. Z celého jeho těla vyzařovalo napětí a mumraje si cosi pod vousy ji naprosto ignoroval.

"Kaeli!" pokusila se naposledy vzdorovat, ale nebylo to k ničemu. Navíc už neměla sílu, aby mu utekla, a tak povolně klopýtala za ním. Po několika dalších metrech se konečně zastavil před jedněmi dveřmi. Candela vážně uvažovala o tom, že má vykloubené rameno a rozzuřeně zírala na dřevěné dveře, které byly naprosto stejné jako všechny ostatní, kolem kterých procházeli. Co se Kaelovi zalíbilo zrovna na těchto? A co ho to posedlo, že ji jako šílený dotáhnul do paláce a šeptal si přitom cosi o posledním členovi Pentadry? Candela si povzdechla, když Kael po ozkoušení kliky vytáhnul klíč a dveře odemknul.

"Asi se dívají na trénink..." poznamenal, otevřel dveře a zdálo se, že poprvé za celou dobu si uvědomil přítomnost Candely. Dal jí přednost ve dveřích. Candela vrhla prve znepokojený pohled na něj a potom na tmu před sebou.

"Kaeli..." oslovila ho. Její další slova zarazil pozvednutím ruky, pak ji znovu chytil za paži a vtlačil do místnosti. Candela klopýtla o koberec na podlaze, který ani neviděla. Hned jakmile získala zpět ztracenou rovnováhu, zůstala nehnutě stát na místě. Kael zavřel dveře a naučeným pohybem našel křesadlo a svíčku. Brzy jeho tvář ozářil malý plamen. Candela si začala prohlížet své okolí, zatímco Kael zapaloval jeden knot za druhým. Přímo úměrně k přibývajícím žhnoucím knotům Candele unikal dech z plic. Tak honosnou místnost ještě nikdy v životě neviděla. Byla čtvercová s kobercem a pěti vitrínami. Po stěnách těžké závěsy a obrazy s muži, které neznala, ale kteří byli jistě významní pro tuto zemi. A samozřejmě obrovské nástěnné mapy území.

"Pojď sem," promluvil na ni Kael, když byla Komnata ozářena svitem všech dvaceti svíček nad vitrínami a ještě několika dalšími. Bylo tady jasno jako za bílého dne. Kael vykročil k jedné z vitrín v pravém zadním rohu a předpokládal, že ho následuje. Ona však jen stála uprostřed a vyjukaně zírala.

"Kde to jsme, Kaeli?" otázala se slabým hlasem.

"Pojď sem, vysvětlím ti to později. Pojď," pobídnul ji netrpělivě, a tak Candele nezbývalo nic jiného, než ho následovat. Zastavili se až před vitrínou. Kael pokynul.

"Otevři," ve vitríně se leskl krásný meč, uložený v červeném semiši s krvavě rudým drahokamenem v rukojeti. "Vem si ho," pokračoval. Candela vykulila oči ještě víc. Co to Kael blábolil? Co to říkal? Cože po ní chtěl?

"Kaeli..." namítla znovu váhavě. On jí však znovu umlčel. Během zlomku sekundy ji chytil za paže a přitáhnul k sobě. Ve vzdálenosti několika málo centimetrů jí sdělil:

"Nedokážeš si představit, jak je to důležité, Candelo... Nedokážeš. Otevři tu vitrínu a vem si Rubín. Udělej to!" jeho dech ji hladil po tváři a její kolena byla ještě měkčí. Kaelově horlivému hlasu prostě nedokázala nevyhovět. Ať už zamýšlel cokoli, bylo to pro něj nesmírně důležité "No tak!" pobídl ji naposledy a pak odstoupil. Candela se tedy kamenně otočila k vitríně. Otevřela ji a roztřesenou rukou zamířila k meči. V poslední chvíli se zarazila. Proč ona? Proč ho má vzít? K čemu? Na co je tahle místnost? Co je tak důležité? A co tady dělá? Ucítila Kaelovi paži na bedrech, která postačila za všechny odpovědi.

"Candelo..."

Chvějícími se prsty přejela po chladné decentně zdobené rukojeti a ukazováčkem objela červený rubín v jejím středu.

"Vem ho."

Objala rukojeť dlaní a druhou rukou opatrně chytila čepel, vypadala smrtelně ostrá. Pak meč vyndala z vitríny.

"Udělej výpad," přikazoval Kael vzrušeným hlasem, ve kterém se mísilo očekávání s potlačovanou radostí.

"Kaeli, já..." pokoušela se namítnout, ale v tu chvíli se otevřely dveře Komnaty.

"Všude jsme tě hled-" promluvil Rodrick, jakmile vešel, v závěsu se Simonem a Tollenem. Když však zbystřil Candelu, hlasivky ho přestaly poslouchat a on se překvapeně odmlčel.

"Co to tady..." chopil se slova Tollen, když pominula první chvíle šoku. Brzy však i on ustal v řeči – to, když uviděl v dívčině ruce Rubín. Simon se nevzmohl na nic jiného, než na zírání.

"Něco mě napadlo," začal pomalu Kael a samovolně se postavil před Candelu, aby ji zaštítil před třemi zděšenými a nic nechápajícími muži.

"Co tady dělá?" vzpamatoval se Tollen.

"A proč drží Rubín?" ozval se také Simon.

"Víte... Dneska jsem si uvědomil, že..." vykoktal Kael a náhle se mu jeho nápad již nezdál tak dobrý, když ho měl obhájit a vysvětlit. "Byl to takový pocit... Prostě jsem..."

"Ty myslíš, že ona..." uhádnul směr jeho myšlenek Rodrick, ale nechal větu nedokončenou.

"Nějak... jsem to vycítil. Cítím to," obrátil k němu Kael děkovně oči. "Myslím, že ona je... Poslední člen." Po chvíli dusného a těžkého ticha byl Simon další, kdo promluvil.

"Vždyť je to holka."

"Ale je to..." Kael se náhle odmlčel. Došlo mu, že nikdo z členů nevěděl, že je dcera Alexandra a jeho sestra.

"Je to trochu složitější," namítl poté.

"Trochu?" vyprsknul Tollen. "Tohle je nemožné, Kaeli! Ty ses zbláznil!"

"Vysvětlím vám to... Myslím, že mám pravdu. Candela je poslední člen. Musí být..."

"Kaeli," namítl Tollen, ale když mu Rodrick smířlivě položil ruku na rameno, měl Kael možnost vše vysvětlit.

"Candela je... Alexandrova dcera. Je to moje sestra," řekl a šok zračící se v tvářích tří mladíků byl snad ještě větší, než když po vstupu do Komnaty uviděli Candelu. "Penelope... byla s mým otcem... Je to jeho dcera. Její otec je bývalý člen Pentandry... Navíc Dux. Může být členem stejně dobře jako já."

"Jenže je to dívka, Kaeli!" upozornil ho Tollen.

"Přesně..." přikývl i Simon. "Já mám přeci také sestru. Všechny dívky jsme z pátrání vyloučili. Dívka nikdy nebyla členem Pentandry."

"Dobře, ale proč by nemohla být teď?"

"Kaeli, tohle je šílenství," oznámil mu Tollen.

"Rodricku," pohlédl Dux na posledního člena, který na rozdíl od ostatních mlčel. "Co si o tom myslíš ty?" Zraky všech se upřely na zrzka.

"Já..." začal a pak nasucho polknul. "Je dost... divné, že by do Pentandry patřila dívka, Kaeli, to musíš uznat. Dívky nejsou... bojovnice."

"Candela ale je. Zabila už dva Jezdce a ani při tom okem nemrkla."

"To ano," souhlasil k překvapení všech Rodrick. Tollen a Simon na něj vyvalili oči. "Jen chci říct," obhajoval se. "Že i když je to podivné, tak bychom to neměli ignorovat. Je to dcera Alexandra, je to... Může být poslední člen."

"Ale vždyť je to holka!" vykřiknul Simon.

"A co?" obořil se na něj Kael.

"Uklidni se," napomenul ho Rodrick.

"Dejme tomu, že může být člen," připustil Tollen. "Jak zjistíme, jestli doopravdy je?" otázal se. Odpovědí mu bylo ticho.

"Jak jsme zjistili, že jste vy ti správní?" zeptal se Kael. "Prostě jsme to poznali."

"Šermovali jsme," oznámil Tollen.

"Přesně to jsem chtěl teď zkusit," Kael se poprvé za celou dobu otočil na Candelu, která se krčila za jeho zády, Rubín stále držíce ve svěšené ruce.

"Udělej nějaký výpad, Candelo," oslovil ji Rodrick.

"Já..." začala přiškrceným hlasem.

"Prostě to udělej," dodával jí Kael odvahy.

"Já ale..."

"Všechno ti vysvětlím později," sliboval jí. "Teď asi vůbec nic nechápeš, ale musíš udělat to, co po tobě chceme. Prostě udělej výpad nebo nějakou otočku, cokoli. Je to důležité. Věř mi..."

"Kaeli, jenže já neumím... šermovat," vydechla, když ji konečně nechal domluvit. Po té větě zalilo Komnatu tíživé ticho.

"Ty neumíš..." opakoval vykuleně Kael a nedokázal tomu uvěřit. Tuto možnost nějak vůbec... nezvážil. Nějak ho to ani nenapadlo. Ale bylo to logické. Bylo to naprosto logické. Jak by mohla prostá dívka umět... šermovat?

"Myslím, že máme vyřešeno," ozval se Tollen trpce.

"Kdybys vrátila Rubín zpátky do vitríny," otočil se na Candelu i Simon a pohrdání v jeho hlase se nedalo nepostřehnout. Candela zrudla, když jí dal tak okatě najevo, že svírá něco, co jí nepatří a nikdy nebude.

"Co kdyby ses krotil?!" rozkřiknul se na Simona Kael.

"Kaeli," snažil se vznikající spor uklidnit Rodrick.

"Ne! Už jeho chování nehodlám tolerovat! Tak Candela není poslední člen, ale to neznamená, že se k ní může takhle chovat! Vždyť mu tehdy zachránila život! Nechtěl jsi jí za to ještě nedávno poděkovat?" Simon v obličeji zrudnul, když si uvědomil, že má Kael pravdu. Před měsícem na Kaela naléhal, aby ho seznámil s Candelou a on jí mohl poděkovat za záchranu života.

"Jen se mi prostě... Nelíbilo, že by k nám patřila dívka. Dívky se mají od mečů a válek držet dál," obhajoval se provinile. "Ale s tím poděkováním máš samozřejmě pravdu, Kaeli. Chtěl jsem to udělat a udělám to," obrátil oči na Candelu. "Omlouvám se za to před chvílí. A chci ti poděkovat, že jsi mě tehdy zachránila. Jsem tvým dlužníkem." Candela zrůžověla rozpaky, když jí Simon vyseknul poklonu. Na tak náhlé změny postoje nebyla zvyklá. A zároveň také ne na takové zacházení.

"Ehm... Nemáte přeci vůbec zač. To nestojí za řeč," odmítala jeho poděkování.

"Asi působím jako blázen, ale mé předchozí chování nijak nesouvisí s vděčností, kterou cítím. Jen by pro mě bylo nemožné bojovat po boku dívky. Dívky mají být doma, zatímco se jejich muži starají o bezpečnost země." Candela po jeho přednášce jen přikývla. To, že měla malinko odlišný názor, asi nebylo radno vykřikovat v přítomnosti čtyř mužů.

"Já... já raději půjdu," řekla potom rozpačitě a natáhla ke Kaelovi meč, aby ho převzal.

"Jistě," přikývnul a trochu se zarděl. "Promiň, že jsem tě sem tak dotáhnul. Asi ti ale ani teď nebudu moct vysvětlit, o co jde..."

"To je v pořádku," odmítla jeho snahu a vykročila ke dveřím. Přála si, odsud rychle zmizet.

"Doprovodím tě," nabídl se.

"Trefím sama," zavrtěla hlavou a stručně se rozloučila s ostatními členy. Když znovu stanula v dlouhé temné chodbě, trochu zapochybovala, zda doopravdy trefí. Se zatnutými zuby vykročila do neznáma. Cítila podivné roztrpčení a ani nevěděla proč. Nic se přeci nestalo. Jediné, co se stalo, bylo... nedorozumění. Nějaké podivné, pro ni jen z části pochopitelné nedorozumění.

"Jak daleko to, sakra, je k té kuchyni?" zavrčela si, když po zahnutí za roh viděla znovu to samé jako předtím.

"Candelo!" ozval se za jejími zády náhle známý křik. Hlavou jí bleskla myšlenka na útěk. Na pár vteřin pocítila touhu zmizet. Ale potom se zastavila a otočila. Kael s pochodní ji dohnal vzápětí.

"Opravdu bych tě rád doprovodil," oslovil ji.

"Nepotřebuji tvou pomoc," oznámila.

"Já vím, ale stejně," nedal se. "Dotáhnul jsem tě sem. Hodím tě zpátky na Prise nebo na jiném koni. Jezdit snad umíš...?"

"Umím," odpověděla. "Ale opravdu se nemusíš namáhat. Vezmu to přes město."

"Candelo, prosím," ztišil hlas a přistoupil k ní o krok blíže. Měla nutkání couvnout, ale jen silou vůle se nehnula ani o píď.

"Ne," pohodila hlavou, napjatá jako struna. "Jestli máš nějaké výčitky, jsou naprosto nemístné. Není důvod. Spíše naopak. Jsem poctěna, že mi bylo dopřáno navštívit královský palác."

"Proč tak mluvíš?" zajímal se.

"Jak?" vyprskla.

"Tak chladně. Co se stalo?"

"Nic, Kaeli," zavrtěla hlavou a otočila se. "Nech mě být."

"Nenechám," oponoval a chytil ji za paži. "Urazil jsem tě?"

"Ne..."

"Tak co se stalo?"

"Nejsem ráda ve tvé přítomnosti, nechápeš to?" to sdělení jím otřáslo. Bylo jako dobře mířená facka do obličeje. Snad ještě bolestivější. On to cítil právě naopak... Miloval chvíle, kdy mohl být v její přítomnosti.

"Proč?" otázal se bezděky a povolil stisk její paže.

"Prot... protože..." zakoktala se a odvrátila zrak. "Připomínáš mi..."

"Co ti připomínám?"

"Hodně věcí," vykrucovala se.

"Například?"

"Otce."

Kael se znovu odmlčel.

"Nejsem jako otec," řekl potom tiše. "Můj otec byl dobrý vládce... a dobrý muž. Dobrý Dux."

"Jsi na sebe příliš přísný," sdělila mu a bojovnost z jejího hlasu vyprchávala. "Jen si nevěříš."

"A jak si mám věřit, když všechno, co dělám, co se snažím udělat, nevychází?"

Tentokrát to byla ona, která překlenula vzdálenost mezi nimi. Natáhla ruku a položila mu chlácholivě dlaň na tvář.

"Mýlila jsme se v tobě," zašeptala. Kaelovo obočí vyletělo do výše. "Tehdy na trhu," vysvětlovala. "S Laurou – tou dívkou s jahodami... Mýlila jsem se," pokračovala. "Myslela jsem, že ti na nás nezáleží, že jsi stejný jako tvá matka. Ale to nejsi, Kaeli. Tobě záleží na téhle zemi. Tobě záleží na jejích obyvatelích... Jsi jeden z nejzodpovědnějších lidí, které znám..." usmála se a palcem hladila ostrou linii jeho tváře. Výraz, který Kael četl v jejích očích, mu bral dech. Přivřel oči a vyšel její ruce vstříc.

Přiblížila se k němu ještě o kousek a položila na jeho obličej také druhou ruku. "Jsi ten nejlepší vládce, kterého můžeme mít, Kaeli," oznámila mu. "Věřím ti." Trhnul sebou a opatrně, jako by se bál, aby mu neutekla, ji objal. Přitiskli se k sobě.

"Je docela škoda, že nejsi poslední člen," zašeptal jí do vlasů.

"Proč?"

"Protože bych s tebou mohl být a nikomu by se to nezdálo divné."

"Kaeli," napomenula ho a strnula. "Jsme přeci sour-"

"Neříkej to," požádal ji. "Já to vím. Uvědomuji si to... Víc, než si dokážeš představit."

"To je dobře," sklonila hlavu a poodstoupila.

"A mimo to... Taky jsi říkala, že nejsi ráda v mé přítomnosti."

"Přestaň," zamračila se. "Víš moc dobře, proč... a jak jsem to myslela."

"Život s námi hraje krutou hru," zkonstatoval a odstoupil od ní pro jistotu také ještě o kousek. Candela přikývla.

"Půjdu," řekla poté a otočila se.

"Opravdu tě nemám doprovodit?" nabízel znovu.

"Ne," ujistila ho stručným slovem a ostrým pohledem. Chtěla teď být sama. Poslední dobou chtěla být jenom sama. Kdykoli se v jejím životě objevil Kael, způsobil zmatek. Nenáviděla to. Nenáviděla to něco, co ji k němu přitahovalo. To něco bylo nesprávné a špatné. A ona to něco nechtěla cítit. Ne k němu. Ne ke svému... bratrovi.

Aniž by čekala na jeho další slova, vykročila pryč.

"Opravdu trefí-" přerušila ho, ale neustala v chůzi. Tenhle palác byl prokletý, chtěl ven!

"ANO, Kaeli, nejsem jou-" i ji někdo přerušil. A to cosi tvrdého, do něhož narazila. Skácela se k zemi a pomyslela si, jestli už je opravdu tak hloupá, že vběhne do zdi. Vzápětí ta zeď ovšem promluvila.

"Omlouvám se," ozval se Thanův hlas a Candelu tahaly hned dvoje ruce na nohy. Jedna zepředu, to byl Than. A druhé zezadu, to Kael.

"V pořádku," vykoktala a poodstoupila od obou mužů. "Musím jít."

"Candelo, to jsi ty," zkonstatoval Than překvapeně, když ji poznal. Jen přikývla, a ačkoli to byl vrchol neslušnosti, vydala se od nich pryč.

"Co ta tady dělala?" uslyšela za sebou tichou otázku, kterou položil učitel Kaelovi.

"Ani se neptej..." povzdechnul si Kael. Tón jeho hlasu ji donutil zpomalit zběsilý úprk.

"Tys ji dovedl do Komnaty," hádal Than. "Kaeli, víš, že to je nadmíru nezodpovědné..."

"To je mi jasné," odvětil Kael naštvaně. "Jen jsem myslel, že..." Candela se docela zastavila a opřela se o zeď. Byla od nich už dobrých sto metrů, ale jejich hlasy k ní stále tlumeně doléhaly. Nechtěla poslouchat, jenže...

"Co jsi myslel?"

"Je Alexandrova dcera. Napadlo mě, jestli by náhodou nemohla být... posledním členem." Thanovo překvapené vyheknutí následovalo vzápětí. Candela zatnula zuby. Půlce věcí, o nichž mluvili, nerozuměla, ale ta samozřejmost, s jakou všichni odmítali pravděpodobnost, že by ona mohla být poslední člen – ať už je to cokoli, ji urážela.

"Mohla by být člen stejně dobře jako já. Je to potomek Duxe," obhajoval ji (nebo spíše své uvažování) Kael.

"Ale je to dívka," oznámil Than.

"Vím," přitakal. "Jen... ji jako dívku neberu." To sdělení Candelou otřáslo. Že ji nebere jako dívku? A jako co ji potom bere? Co pro něj znamená? Co pro něj představovala v té zapadlé uličce Sempronu, když ji políbil? Co pro něj byla před chvílí v chodbě, když ji objímal? To ji nebral jako dívku? Candela proti své vůli ucítila, jak jí vlhnou oči. Ačkoli věděla, že ty pocity, které cítí, jsou nesprávné, ve chvílích s ním, si připadala jako dívka více než kdy dřív.

"Je to bojovnice," pokračoval Kael a Candela měla chuť vykřiknout, proč se to vylučuje s tím, že by mohla být dívka?! "Zabila už dva Jezdce. Myslel jsem... ale byla to hloupost."

"Takže není člen?" otázal se Than.

"Ne," odpověděl trpce. "Neumí šermovat. Dotáhl jsem ji sem úplně zbytečně. V životě nedržela meč v ruce... Možná dnes poprvé." Muži se odmlčeli. Candela nejdřív myslela, že přešli do šepotu nebo poodešli, takže vyšla ze svého úkrytu u stěny, ale chodbou se nerozléhaly ani kroky. Rozhostilo se mezi nimi ticho.

"Ne, že bych podporoval tvůj scestný nápad, že by mohla být členem dívka," ozval se konečně Than. "Ale zápisky minulých Pětic dokazují, že mnozí Členové při příchodu do Pentandry ještě neuměli šermovat..."

"Cože?" vyheknul Kael.

"No... Ano," uznal Than nedobrovolně. "Často šlo o prosté muže, jako Rodrick, někteří z nich se také nikdy neoháněli mečem. Vše se naučili až v Pentandře."

"A jak se tedy poznalo, že... že jsou ti praví?" zajímal se Kael se zatajeným dechem a Candela jen strnule stála a naslouchala. Zase chápala máloco, ale byla jako ochromená, ač netušila proč.

"Meč nikdy nezraní svého nositele," odpověděl Than. "Myslel jsem, že to víš."

"Samozřejmě!" vykřiknul. "Já zapomněl... Takže by mohla být člen?" zamumlal.

"To netvrdím."

"Jistě," odfrknul Kael a už se chodbou rozlehly jeho blížící se kroky. "Zkusím ji ještě dohnat. Musíme to vyzkoušet!"

-------------------------------------------------

"Zveličuješ," oznámil Rodrick Simonovi. "Kael se snaší jen pomoct."

"Tím, že prozrazuje tajemství Pentandry úplně cizí holce?" bránil se Simon.

"Nechce poslat do terénu lidskou armádu. To ho šlechtí. Dělá, co může. Je to Dux, musí vyzkoušet všechno," pokračoval Rodrick.

"Nikdo z nás nechce, aby umírali nevinní," přidal se i Tollen. "Ale Kael to trochu přehání."

"Ty o přehánění pomlč," zamračil se na něj Rodrick. "Poslední dobou jsi to s iniciativou zase přeháněl ty."

"Omluvil jsem se za to a snaším se trochu zklidnit, tak se do mě nenavážej!"

"Uklidněte se, chlapi," utnul jejich vzrůstající spor Simon. Vztahy mezi členy byly dosti napjaté i bez problémů s chybějícím členem. Přátelství Kaela a Tollena dosti utrpělo po náhlé změně Tollenovy povahy a chování. Poté následovaly neshody mezi Rodrickem a Simonem, které se ovšem po zážitku na mýtině vyřešily. Nyní se však objevil spor další. Kael si začínal velmi rozumět se Simonovým bratrem a to Tollen, který přicházel zase pomalu ke smyslům, neviděl rád.

"Kael nebyl moc mimo. Je logické, že si myslel, že by mohla být Candela poslední člen," konstatoval už o poznání klidněji Rodrick.

"Je to holka," namítli nechápavě Tollen a Simon unisono.

"Jenže jeho sestra..." připomněl zrzek.

"No... To je zase kapitola sama o sobě," zavrtěl nevěřícně hlavou Tollen. Ostatní jen přikývli. "Nikdy bych do Alexandra nebyl řekl, že..."

"To, protože si ho všichni pamatujeme jako nejlepšího krále, kterého naše země, kdy měla," řekl Rodrick.

"Ano, ale stejně... Milenka a nemanželské dítě. Kdo by to byl řekl..." pokračoval Tollen. "Ty jsi, Simone, čekal, že by tvůj otec..." Tollen se odmlčel a omluvně pohlédl na Rodricka. Ten jen pohodil rameny, jako že jemu to nevadí.

"Můj otec si nikdy nehrál na svatého," oznámil Simon trpce.

"Alexandr taky ne. Jen by nikdo nikdy neřekl, že v osobním životě byl tak..."

"Tohle se nás netýká," oznámil Rodrick, aby zastavil rozhovor, který se začal nebezpečně blížit drbání.

"Máš pravdu," souhlasili oba muži.

"Tak co uděláme teď?" otázal se Simon.

"Nezbývá nám než čekat, jak dopadne lidská armáda," odpověděl nevesele Tollen.

"A hledání posledního člena jsme tedy vzdali?" ujišťoval se Rodrick.

"Vyzkoušeli jsme všechno," připomněl Tollen.

"A poslední člen nikde," dodal Simon.

"Bylo by fajn, kdyby se objevil sám od sebe," zasmál se trpce Rodrick. "Jako kdyby prostě přišel."

"Třeba támhle těma dveřma, viď?" zareagoval také pobaveně Tollen a na pár drahocenných chvil byla tíživá atmosféra kolem kulatého stolu přerušena trojím smíchem. Když ten však ustal, mladíci na sebe znovu pohlédli a úsměvy jim z tváře zmizely. Byli v zoufalé situaci. To byla krutá skutečnost.

Náhle se otevřely dveře a všichni k nim zděšeně otočili hlavy. Byl to však pouze Than v závěsu s Kaelem. Tři muži u stolu na sebe pohlédli a znovu se krátce zasmáli. Na chvíli se zdálo, že by bylo jejich přání vyslyšeno a poslední člen by jednoduše přišel těmi dveřmi.

"Podívejte, hoši," oslovil je familiérně Than. "Kael mi vyprávěl, co se stalo a jak jste reagovali... A já s ním nesouhlasím, takže ne, nemyslím si, že by byla poslední členem dívka, ale... v té situaci, ve které jsme se ocitli, musíme vyzkoušet všechno." Mladící nechápavě stáhli obočí. O čem to Than hovořil? Candela už přece odešla s tím, že není poslední člen. Neuměla šermovat. Slova se chopil Kael, aby vše vysvětlil:

"Potkal jsem Thana na chodbě a on mi řekl, že v bývalých Pěticích se často objevovali členové, kteří zpočátku neuměli šermovat..."

"To snad nemyslíš vážně!" vykřiknul Simon, který se vzpamatoval první.

"Takže teď strávíme čas tím, že budeme nějakou holku učit šermovat a potom třeba zjistíme, že ani není ta pravá?!" přidal se i Tollen.

"Ne, jestli je nebo není ta pravá zjistíme hned teď," oznámil Kael.

"A jak?" zajímal se Tollen se Simonem.

"Přeci víte, že váš meč," promluvil znovu Than, "vás nikdy nezranil. Tak se pozná další člen. Meč nikdy neublíží svému nositeli."

"Ano," řekl Rodrick. "Když jste mi ho poprvé dali, říkal jsem si, že je hrozně tupý... ale potom přeseknul... všechno."

"Přesně," přikývl Kael, vděčný, že ho alespoň jeden z mladíků chápe a podporuje. "Souhlasíte s tím, že to tedy vyzkoušíme?" zeptal se.

"To se nás teď ptáš na názor? Teď? Po tom, co jsi jí sem už jednou přivedl?" zaútočil Tollen.

"Omlouvám se za to. Byl jsem jen hrozně nadšený a chtěl jsem zjistit, jestli je opravdu ta pravá," obhajoval se Kael. "Ale uvažte, co by znamenalo, kdyby byla! Lidská armáda by nemusela vyrazit.A my bychom konečně byli kompletní! Konečně bychom byli Pentandra!"

"Rozhodnutí je na vás," pokračoval Than.

"Když řeknete, že už ji nechcete vidět, tak už do téhle Komnaty nikdy nevkročí," sdělil Kael a modlil se, aby se ti tři rozhodli pro Candelu. Jde přeci jen o chvilku. Pokud jí Rubín zraní, pokud bude pro její ruce ostrý, budou mít alespoň jistotu, že nebyla členem. Jestli ji však pošlou pryč, bude je stále strašit ta myšlenky, že by možná...

"Nevěřím, že by byla členem Pentandry dívka," ozval se Tollen a Kaelovi poklesly ramena. "Ale jestli tomu věříš ty, tak jsem pro to, abychom to zkusili," dopověděl, čímž na Duxově tváři vyvolal úsměv. Pohlédl na černovlasého mladíka po Tollenově boku.

"Můj názor znáš," zavčel ten. "Jsem jí vděčný za svůj život. Divím se, že jako dívka dokáže zabít dva Jezdce... Ale nesouhlasím," oznámil Simon chladně. Kael zatnul zuby a v poslední naději pohlédl na Rodricka. Poslední dobou si s tímto zrzkem rozumněl velmi dobře. Rodrick si na nic nehrál, byl upřímný a stál si za svým. Ale pokud by se teď otočil na Simonovu stranu, byl by konec.

"Já..." začal ten, na něhož se stočily zraky všech přítomných a nevěděl, jak pokračovat. Na jednu stranu se mu také zdálo naprosto nereálné, aby po jejich boku bojovala dívka. Ale Simonův údiv nesdílel. Věděl, kolik toho jsou ženy schopné vydržet. Život na vsi nebyl lehký ani pro ženy, sama jeho matka musela po smrti otce (vlastně nevlastního) dělat hodně mužské práce. A zvládala ji. Stále zvládá. V tomto ohledu tedy nepochyboval, že by Candela nebyla schopná. Zároveň si ale také nedokázal představit, proč by měla do Pentandry najednou patřit dívka. Od počátku věků to byli pouze muži. Proč teď najednou...?

Ale o co proboha šlo? O pár vteřin, během kterých Candelu meč buď zraní, nebo ne. Zbytečně to zveličoval. Ale jaké bylo jeho osobní stanovisko? Co si o tom myslel on? Docela by v Pětici uvítal někoho, komu se nedostalo urozené výchovy. Někoho, kdo nevyrůstal v přepychu. A to Candela byla.

"Uděláme to," řekl konečně a Kaelovi se viditelně ulevilo. Simon nespokojeně našpulil rty a založil ruce na hrudi. Dux však už déle nečekal, udělal krok z Komnaty a vytáhnul před zraky všech Candelu, která zřejmě po celou dobu čekala na chodbě.

"Pojď," řekl jí, když se vytrhla ze sevření, kterým ji držel za loket. Candela na něj vrhla pohled, po němž se Kael zachmuřil, ale nakonec opatrně vkročila do dveří. Obezřetně se vyhnula Simonovi a Thana s Tollenem také raději nedráždila. Pouze s Rodrickem si vyměnila nic-neříkající pohled.

"K vitríně," ozval se znovu Kael, ale jeho hlas postrádal předchozí nadšení. Zdálo se, jako by ho ten pohled, který na něl vrhla u dveří, zchladil a zmátl. Candela zamířila k vitríně s Rubínem a zastavila se před ní.

"Co mám dělat?" otázala se.

"Dotkni se čepele a přejeď po ní," odpověděl Than. Candela otevřela vitrínu a bez jakékoli známky zájmu a očekávání přiložila prst k čepeli a přejela po celé její délce. Členové a Than však zadrželi dech.

"Tak co?" zajímal se Kael zajíkavě.

"Co co?" odpověděla chladnou otázkou.

"Je ostrá?"

"Ne." To jediné slovo všem sebralo vítr z plachet.

"Určitě?" ujišťoval se Tollen.

"Nejsem blbá," zašklebila se na něj. "Můžu teď jít domů?"

"Obávám se, že teď už nemůžeš jít nikam, Candelo," oslovil ji Than a v jeho hlase bylo zřetelné jak překvapení, tak i nadšení.

"To není možné..." vydechl Simon a založené paže mu klesly podél boků.

"Určitě ti přijde tupá?" nedal se stále Tollen.

"Je tupá. Jestli mi nevěříš, tak si to vyzkoušej!" to vyvolalo na mnohých tvářích úsměv.

"Mně se zdá ostrá," dobíral si ji Tollen.

"Chci jít domů," ignorovala ho Candela a vykročila.

"Nemůžeš odejít!" zvýšil Kael hlas. "Ne teď, když jsme tě našli."

"Mně je to jedno, já chci pryč," odfrkla.

"Candelo, prosím tě..." oslovil ji Kael a vztáhnul k ní ruce. Uhnula. Kael se zamračil.

"Nemůžeš jít pryč. Čeká tě výcvik a vysvětlení a mnoho dalšího," přidal se i Than. "Budeš bydlet tady v paláci. Jsi teď členem Pentandry. Jako Kael, Simon, Tollen a Rodrick. A mě to stále udivuje..."

"Nechci mít s vámi nic společného. Chci pryč. Mohla bych teď laskavě odejít?"

"Co se stalo?" zajímal se Kael.

"Co by se mělo stát? Prostě mě tahle šaráda nezajímá!"

"Není to žádná šaráda," opravil ji Tollen. "Jde o životy nevinných. Jsme jejich jediná záchrana. Jediná záchrana téhle země."

"Jde o ty Jezdce?" zdálo se, že konečně upustila od svého záměru utéct, co nejrychleji pryč.

"Ano, vypalují naše území a my jse ti jediní, kdo je můžou zastavit. My s tebou. Pentandra," začal Kael. Candela ho však ani nepřejela pohledem a odvrátila se k němu zády.

"Co je Pentandra?" zeptala se Thana. "Když už tady tedy budu muset být, vysvětlíte mi to?"

"Já?" vykulil překvapeně oči Than. "Myslel jsem, že ti to vysvětlí chlapci... a Kael. Tvůj Dux."

"Můj co?" zamračila se. "To je teď jedno. Chci, abyste mi to řekl vy. Od něj už nechci nic!"

"Já, ehm..." Than si vyměnil s nic-nechápajícím Kaelem tázavý pohled.

"Ale někdo tě bude muset naučit šermovat... Náš šermířský mistr Arturo už je dlouho nemocný a Kael je nejlepší, kdo se nabízí..." pokračoval Than.

"Vy přece také umíte šermovat, ne?" otočila se na zbylé tři přihlížející členy. "Tak mě to naučíte."

"Podívej se... Ať se mezi tebou a Kaelem stalo cokoli, je to Dux," vysvětloval jí Than jako malému dítěti.

"Nevím, co je to Dux."

"Dux je vůdce. Všichni ho musíme uznávat a poslouchat," ozval se Rodrick.

"Já ho klidně budu uznávat a poslouchat. Ale nechci s ním mít nic společného."

"Candelo, co vyvádíš?" zajímal se Kael.

"Proč jsi k němu taková?" nechápal také Simon.

"Jsi přece jeho sestra," přidal se Tollen.

"Přesně tak. Jsem jeho sestra. To je to jediné, co mě s ním spojuje."

Komnatou se rozlehlo ticho.

"Tak vysvětlí mi tedy někdo, o co jde?" ozvala se Candela znovu. "Jinak jdu domů."

"Pojď," řekl Than a pokynul do zadní části Komnaty k oválnému stolu. "Pár hodin nás nikdo nerušte. Bude chvilku trvat, než to téhle trvdohlavé holce všechno vysvětlím." Candela vykročila a než za nimi Than zatáhnul závěs, vrhl ještě všeříkající pohled na Kaela.

"Hele," začal Simon, když v předsíni osaměli. "Nesouhlasím s tím, že je tady s náma holka, ale je a s tím já nic nenadělám.... Ale ty, Kaeli, se musíš postarat o to, aby na tebe přestala být naštvaná, jinak jsme jako Pentandra k ničemu. Bojím se jí dát do ruky Rubín, aby jím nezapíchla tebe... Vyřeš to, jo?"

"Já ale nevím, co se stalo," oznámil bezmocně Kael. "Ještě když odcházela, byla v pořádku. Ale potom, když jsem se pro ni vrátil..."

"Něco se stát muselo," ujistil ho Rodrick.