Přeji příjemné nedělní odpoledne!
Jak jsem slíbila, desátou kapitolu zveřejňuji už tak krátce po té deváté (což je alespoň na mé poměry neobvyklé, jak jistě víte :D).
Uvažovala jsem o tom, jestli ji nerozdělím do dvou částí a ty nezveřejním postupně, protože je opravdu velmi dlouhá. Nakonec jsem si ale řekla, že ji nechám vcelku. Pokud byste se začali nudit, nepochybně přestanete číst sami a vrátíte se k tomu později. Myslím ale, že dnešní kapitola je dějově napěchovaná až k prasknutí, a proto nemusím mít obavy. Alespoň já sama jsem při opětovném čtení v zájmu korekce neklidně poposedávala a hltala každý řádek. :D
Tak uvidíme, jak se bude líbit Vám! Protože hlavně o to jde, že... =)

PS: Pro ty z Vás, kteří si občas také povšimnou obrázků, kterými je text proložen (mých, zlatých 'oddělovačů' :D), mám dobrou zprávu v podobě dvou nových, které jsou v tom eposu schované. Ale ne, abyste se vyprdli na čtení a sjeli myší dolů, jen aby jste je našli! :D :D

Příjemné a dlouhé čtení,
Ovečka

"Julie?" ozval se jeho hlas za plátnem, které rozdělovalo ložnici na dvě části. Málem se zajíkla a rozeběhla se mu vstříc. Udržela se však, napomenula, zaryla nehty do svých dlaní a zůstala stát na místě. Neodpověděla. "Julie?" tázal se dál a ona uslyšela, jak inkoustový závěs dopadl na své místo. Za to ten před ní se pohnul.

"Lá, ya habibati.... Lá, ya matar..."

Je to už déle než rok - ano, je to neuvěřitelné, dokonce ani já tomu nedokážu uvěřit! -, co naposledy přibyl článek do téhle rubriky. Celý rok a skoro týden (přesně šest dní) k tomu. Rok, co jsem na Blízko od Sebe sáhla velmi zřídka, skoro vůbec.

Můžu říct, že tohle je asi historicky nejdelší doba, která mi trvala k napsání pokračování. Je to šílené. A znovu: neuvěřitelné.
I přestože je rok dlouhá doba, doufám, že se mezi návštěvníky tohoto blogu najdou tací, kteří si na BOS ještě pamatují. A nejšťastnější budu, když se najdou tací, kteří ho dokonce četli! Protože právě pro ně je tady (po pauze trvající celých dlouhých 371 dní) nová kapitola!

A pokud Vás zajímá důvod, který mě vedl k dopsání jednadvacáté kapitoly, bude moje odpověď jednoduchá. Ačkoli už tahle povídka leží rok ladem a já na ni nesáhla, pořád je ještě rozepsaná a nedokončená. A to mě netěší. Navíc se mi příčí myšlenka ji zrušit, protože mi na ní přeci jen záleží, takže ji chci konečně dorazit. A v neposlední řadě také proto, že už se stejně chýlila ke svému konci.
Podle mojí rozpracované osnovy měla mít regulérních třicet kapitol plus Prolog. Rozhodla jsem se ji ale zredukovat na dvacetpět, Prolog a Epilog. Nemyslím, že by se našel někdo, koho by to rozesmutnilo, ale kdyby přece - tady je vysvětlení: BOS už od začátku četlo málo lidí a já jsem se postupem času naprosto od téhle povídky vzdálila (hlavně proto, že je ještě jakousi nevítanou vzpomínkou na časy, během kterých jsem psala pouze díky předlohám jiných spisovatelů. Časou, od kterých jsem se už odprostila).
Zbývají tedy poslední čtyři kapitoly a jedna hořkosladká tečka v podobě Epilogu.

Přesto Vám, kteří si tuto kapitolu přečtete, přeji příjemné čtení!
Ovečka

Zdravím,
kapitolka byla dopsaná už včera (zase po 10ti dnech), ale jelikož mi bylo hrozně špatně a nedostala jsem se ke korekci, máte ji tady až dnes.
První kulatou, tedy desátou, čekejte už o víkendu, protože ležím doma a mám času na rozdávání. Takže doporučuji tuhle rychle zhltnout, protože další bude jakbysmet! =)

Příjemné čtení!
Ovečka

Reiq'mha'ta

Julie nevnímala zkoumavé pohledy ve svých zádech – nebo se je alespoň pokoušela nevnímat. Zavrtala hlavu hlouběji do Zacova ramene a vdechla jeho svěží vůni. Jeho identickou vůni. Takhle voněl Zac. Ano...

Na několik – dle názoru okolí zřejmě nepříslušně dlouhých – vteřin si užívala pevnost a naprostou důvěru jejich objetí. Zhluboka dýchala a pokoušela se ho nesvírat tak, jak chtěla. Pokoušela se nedat najevo, jak moc jí bude chybět jeho přítomnost. Znamenala pro ni bezpečí, jakýsi přístav, kam se mohla stáhnout vždy, když se událo něco, co ji vystrašilo. Zac tady byl, a i přestože se hádali, dával na ni pozor a ochraňoval ji. A teď... Tady už nebude. Rozhodla se opravdu správně? Ještě má stále dost času. Trvalo by pár minut, než by se sbalila...

Zdravím,
tentokrát mi napsání pokračování netrvalo tak dlouho jako minule. Možná je to také proto, že se v tomto intermezzu, které je prakticky stejně dlouhé jako kapitola, odpoutáme od hlavních postav (alespoň zčásti). A možná také proto, že jsem si s tímhle intermezzem vyhrála (a to nejen, co se arabštiny týče). Ten nápad už mi v hlavě zrál dlouho a já doufám, že se Vám bude líbit stejně, jako se líbí mě. Nemůžu se dočkat vašich reakcí... Dál prozradím, že tohle není poslední intermezzo, kterého se dočkáte, bude jich ještě několik, a trošku nám svou existencí zpříjemní odvíjení příběhu. Zřejmě je to ale poslední intermezzo, ve kterém se podíváme tak daleko do minulosti. Ale už konec prázdných náznaků!

Pěkné sobotní čtení!
Ovečka

Intermezzo druhé - Před dvaceti lety

Přepychový interiér soukromého letadla, laděný do rudé a zlaté vyvolával dojem klidu a míru. Na stěnách viseli bohatě zdobené a drahocenné tapisérie a gobelíny, které barevně ladily s koberci, jimiž byla pokryta podlaha, a vyvolávaly dojem, že byly utkány právě proto, aby společně zdobily a honosily místnost. Na pozlaceném stolku s mramorovou deskou stála karafa z broušeného skla. Bylo v ní víno. Před odletem z Londýna byla vínem plná, teď po pouhé půlhodině letu, už skoro prázdná. Jen na dně se slabě vlnila krvavě rudá hladina. A pak se zčeřila, když karafu sevřela tmavá dlaň. Brzy se i ten poslední zbytek vína ocitl ve sklence.

Aida sledovala snědé prsty, které svíraly stopku sklenky, a její hrdlo se stáhlo. Jediný šperk, který kdy viděla na Mahadových prstech, byl jejich snubní prsten.

Zdravím,
i přes různé nástrahy - čti nedostatek času, lenost, pohodlnost a znovu začínající seriálová sezóna - jsem konečně dopsala Matar. Trvalo to skoro měsíc, jo, jde to se mnou z kopce (nemluvě o dalších dvou rozepsaných povídkách). Slibovat nic nebudu, to už říkám předem, protože by hrozilo, že svůj slib nedodržím.
Rozhodně jsem na psaní ani na blog nezanevřela, ale prostě... Prostě - tečka.
Uvidíme, kdy se dočkáte další kapitoly. Já to tedy zatím říct nemůžu. Pardon.

Příjemné čtení,
Ovečka

"Ne," vydechla tiše svou úlevnou myšlenku, když se k ní šejch znovu sklonil a opatrně jí sundal z čela obklad. Pak ho odhodil do připravené mísy s vodou. Místo toho, aby ho však vymáchal a znovu přiložil na její rozpálené a zmodralé čelo, nechal ho být. Pak dosedl na kraj Juliiny postele, a aniž by jí dal možnost si na jeho novou a ještě těsnější blízkost zvyknout, zvednul ruce a objal ji jimi kolem pasu. Tohle znala. Znala ten pocit, který cítila, když ji jeho silné ruce sevřely v pase a zvedly. Ale neznala jeho novou podobu. Podobu, kterou ten pocit a to sevření nabývalo, když byli sami. Ehsan ji zvednul do sedu a opatrně ji opřel o pelest postele. Pak oddálil své ruce od jejího pasu, ale jen proto, aby je mohl zabořit do jejích rozcuchaných vlasů a mumlat při tom další a další arabská slovíčka. Blaženě přivřela oči, když se jeho levačka probírala jejími kadeřemi a jeho pravačka tančila po její tváři, zkoumala linii její čelisti a pokračovala po smetanově bílém hrdle.

"Ach bože," vydechla a bylo jí jedno, že jejímu anglickému povzdechu nerozumí. "Prosím..." pootevřela oči a setkala se s jeho pohledem a tázavě pozvednutým obočím. Olízla si okoralé rty. Zdálo se jí to nebo se jí mlčky ptal, co chce? Určitě se jí to jen zdálo. Ale on to chtěl vědět. Chtěl vědět, co chce... A proč by mu to neměla říct?

"Polib mě," zažádala šeptem.

Rozhodnutí

Ehsan si moc dobře uvědomoval, že to, co dělá je naprosté šílenství. Moc dobře si to uvědomoval... Až příliš dobře. Nechtěl to nechat dojít tak daleko, ale ona... Byla krásná. A zbavovala ho rozumu. Racionálního uvažování. Všechno v její přítomnosti ztrácelo smysl a teď se pod ním chvěla nedočkavostí a pouze čekala, dokud jí nevyhoví. S pootevřenými, vlhkými a chvějícími se rty čekala, dokud nesplní její tichou žádost. Žádost, které by nerozuměl jenom blázen...