Nezbývá, než truchlit a vzpomínat. Odpočívejte v pokoji, pane prezidente.

emptiness.

Přeji příjemný pondělní večer,
trvalo to trochu déle, než jste byli v poslední době zvyklí, ale času jaksi nemívám nazbyt (a pochybuji, že se to v blízké budoucnosti změní), takže to trvalo, než se tady objevila další - již jedenáctá - kapitola. Měla bych nutkání konečně zase sednout k Pentandře (na kterou jsem jaksi pozapomněla) a zároveň taky toužím konečně dorazit BOSko... Ale vidím to spíše tak, že se u těchto druhých dvou rozepsaných povídkách nic významného nestane, dokud neskončí Matar.
Živě před očima vidím, jak teď někteří z Vás skuhrají. Ale ty se pokusím uklidnit následující zprávou: do konce Mataru (dle mé rozpracované osnovy, která není neprůstřelná, ale nemá k tomu daleko) zbývá již pouhých deset kapitol (přičemž nepočítám asi dva nebo tři Intermezza).
Vzhledem k mé rychlosti přidávání pokračovaní to vlastně nic uklidňujícího nebude (:D), ale během svátků toho chci hodně dohnat, takže uvidíme, zda se přitom dohánění dostanu i ke psaní. Možná by Matar mohl skončit ještě před svými ročními narozeninami...

Každopádně se přestávám vykecávat, protože jsem jako spekulant naprosto neschopná, :D
Ovečka

Se západem slunce

O půl čtvrté ráno je samozřejmě absurdní, ohánět se heslem Carpe diem.
Stejně tak jako přímo nesedí ani Carpe noctem.
A tak nezbývá, než dát přednost Carpe vitam.

Jak to dopadne? To už je jenom ve hvězdách.

 "Nadešel asi poslední den. Podívej, celá planeta blázní..."

Jenže já se v ní pořádně vyráchala...

Netuším proč, ale už nějaký ten pátek si pohrávám s myšlenkou, že bych zase napsala něco upírského. Nevím, čím to je, ale zase mě to láká a svádí, a já bych s chutí psala, kdybych... měla nějaký nápad.
Myslela jsem, že s dokončením své jediné upírské povídky Karmínový Lazurit, jsem si tohoto dokola omílaného tématu užila dostatečně, ale opak je pravdou. Pořád mám takové nutkání...
Popravdě řečeno se možná při svém tvůrčím rozletu omezuji sama, protože o upírech už toho bylo napsáno tolik, že mi žádný náměť není dost dobrý. Všechny už tady byly, a kdybych opravdu chtěla začít psát něco o upírech, chci, aby to mělo určitou kvalitu, nějakou laťku... A to je asi v současné době, se všemi těmi upířími šílenci, naprosto nemožné...

Zdravím,
po přibližně dalších deseti dnech přináším Třeti intermezzo k Mataru. Slovo 'pokračování' jsem vynechala schválně, protože jak je pro intermezza (a má intermezza obvzlášť) obvyklé, podíváme se do minulosti. Tentokrát ale ne do tak vzdálené jako minule. No, posuďte sami...

Příjemné, dnes zase pro změnu kraťoulinké čtění,
Ovečka

Intermezzo třetí

"Celou cestu jste nepromluvil ani slovo,"

Přeji příjemné nedělní odpoledne!
Jak jsem slíbila, desátou kapitolu zveřejňuji už tak krátce po té deváté (což je alespoň na mé poměry neobvyklé, jak jistě víte :D).
Uvažovala jsem o tom, jestli ji nerozdělím do dvou částí a ty nezveřejním postupně, protože je opravdu velmi dlouhá. Nakonec jsem si ale řekla, že ji nechám vcelku. Pokud byste se začali nudit, nepochybně přestanete číst sami a vrátíte se k tomu později. Myslím ale, že dnešní kapitola je dějově napěchovaná až k prasknutí, a proto nemusím mít obavy. Alespoň já sama jsem při opětovném čtení v zájmu korekce neklidně poposedávala a hltala každý řádek. :D
Tak uvidíme, jak se bude líbit Vám! Protože hlavně o to jde, že... =)

PS: Pro ty z Vás, kteří si občas také povšimnou obrázků, kterými je text proložen (mých, zlatých 'oddělovačů' :D), mám dobrou zprávu v podobě dvou nových, které jsou v tom eposu schované. Ale ne, abyste se vyprdli na čtení a sjeli myší dolů, jen aby jste je našli! :D :D

Příjemné a dlouhé čtení,
Ovečka

"Julie?" ozval se jeho hlas za plátnem, které rozdělovalo ložnici na dvě části. Málem se zajíkla a rozeběhla se mu vstříc. Udržela se však, napomenula, zaryla nehty do svých dlaní a zůstala stát na místě. Neodpověděla. "Julie?" tázal se dál a ona uslyšela, jak inkoustový závěs dopadl na své místo. Za to ten před ní se pohnul.

"Lá, ya habibati.... Lá, ya matar..."

Je to už déle než rok - ano, je to neuvěřitelné, dokonce ani já tomu nedokážu uvěřit! -, co naposledy přibyl článek do téhle rubriky. Celý rok a skoro týden (přesně šest dní) k tomu. Rok, co jsem na Blízko od Sebe sáhla velmi zřídka, skoro vůbec.

Můžu říct, že tohle je asi historicky nejdelší doba, která mi trvala k napsání pokračování. Je to šílené. A znovu: neuvěřitelné.
I přestože je rok dlouhá doba, doufám, že se mezi návštěvníky tohoto blogu najdou tací, kteří si na BOS ještě pamatují. A nejšťastnější budu, když se najdou tací, kteří ho dokonce četli! Protože právě pro ně je tady (po pauze trvající celých dlouhých 371 dní) nová kapitola!

A pokud Vás zajímá důvod, který mě vedl k dopsání jednadvacáté kapitoly, bude moje odpověď jednoduchá. Ačkoli už tahle povídka leží rok ladem a já na ni nesáhla, pořád je ještě rozepsaná a nedokončená. A to mě netěší. Navíc se mi příčí myšlenka ji zrušit, protože mi na ní přeci jen záleží, takže ji chci konečně dorazit. A v neposlední řadě také proto, že už se stejně chýlila ke svému konci.
Podle mojí rozpracované osnovy měla mít regulérních třicet kapitol plus Prolog. Rozhodla jsem se ji ale zredukovat na dvacetpět, Prolog a Epilog. Nemyslím, že by se našel někdo, koho by to rozesmutnilo, ale kdyby přece - tady je vysvětlení: BOS už od začátku četlo málo lidí a já jsem se postupem času naprosto od téhle povídky vzdálila (hlavně proto, že je ještě jakousi nevítanou vzpomínkou na časy, během kterých jsem psala pouze díky předlohám jiných spisovatelů. Časou, od kterých jsem se už odprostila).
Zbývají tedy poslední čtyři kapitoly a jedna hořkosladká tečka v podobě Epilogu.

Přesto Vám, kteří si tuto kapitolu přečtete, přeji příjemné čtení!
Ovečka

Zdravím,
kapitolka byla dopsaná už včera (zase po 10ti dnech), ale jelikož mi bylo hrozně špatně a nedostala jsem se ke korekci, máte ji tady až dnes.
První kulatou, tedy desátou, čekejte už o víkendu, protože ležím doma a mám času na rozdávání. Takže doporučuji tuhle rychle zhltnout, protože další bude jakbysmet! =)

Příjemné čtení!
Ovečka

Reiq'mha'ta

Julie nevnímala zkoumavé pohledy ve svých zádech – nebo se je alespoň pokoušela nevnímat. Zavrtala hlavu hlouběji do Zacova ramene a vdechla jeho svěží vůni. Jeho identickou vůni. Takhle voněl Zac. Ano...

Na několik – dle názoru okolí zřejmě nepříslušně dlouhých – vteřin si užívala pevnost a naprostou důvěru jejich objetí. Zhluboka dýchala a pokoušela se ho nesvírat tak, jak chtěla. Pokoušela se nedat najevo, jak moc jí bude chybět jeho přítomnost. Znamenala pro ni bezpečí, jakýsi přístav, kam se mohla stáhnout vždy, když se událo něco, co ji vystrašilo. Zac tady byl, a i přestože se hádali, dával na ni pozor a ochraňoval ji. A teď... Tady už nebude. Rozhodla se opravdu správně? Ještě má stále dost času. Trvalo by pár minut, než by se sbalila...